Bezdětní lidé jsou považováni za osamělé staré lidi, nešťastné a nepotřebné. Říkají, že jejich život byl promarněn a že si ve stáří nemají s kým popovídat. Ale já, matka tří dětí a dokonce i babička, bych se s tímto názorem nikdy neztotožnila. Je mi 65 let a moje samota je strašná a beznadějná. Manžel mě kdysi opustil kvůli jiné, a našemu mladšímu dítěti nebylo ani pět let.
Při jeho narození sám trval na tom, aby přestal používat ochranu, přesvědčoval mě – potřebujeme třetí dítě. Bránila jsem se, jak jen to šlo, snažila jsem se vyhýbat intimnostem. Koneckonců, starší děti ho nezajímali, byli s nimi pouze potíže, manžel se nesnažil něčeho dosáhnout, kus chleba na stole a těstoviny k večeři ho uspokojily. Přísahal však, že pro svého syna udělá cokoli.
Nevěřila jsem těmto ujištěním, ale můj manžel se rozhodl a udělal to. Antikoncepce v té době byla ještě veliké tabu. Se třemi dětmi jsem ani neviděla denní světlo – nekonečné výměny plenek a dupaček.
Můj život byl pouze o dětských potřebách – jejích nemoci, brigádami, aby bylo na jejích jídlo, nejstarší dítě chodilo do první třídy a nejmladší mi pořád řvalo v náručí. Najednou se můj muž rozhodl a opustil mě kvůli jiné ženě. A symbolické výživné považoval za dostatečnou odměnu.
Pak byli pryč i ty, další rodina si vyžádala své výdaje. Ale přežila jsem, dostala jsem se z toho, dala jsem svým dětem vzdělání. Díky tomu na ně mohu být hrdá – nejstarší z nich po jazykové škole a odešla do zahraničí a žije tam. Časem tam nalákal i prostřední, obě jsou již provdané, píší mi dopisy a teď už ovládám i Skype. Ale moje vnoučata sotva rozumí češtině.
Nejmladší pracuje na svém blogu, cestuje, píše články. Koupil si byt v hlavním městě a já se teď nemůžu dočkat, až ho navštívím.
„Ty, mámo přijď, vždycky tě ráda uvidím.“ Ale nemůžu cestovat, je to drahé a on je pořád pryč. On přijede ke mně sám autem, ale já musím zaplatit za cestu k němu. Takže jsem na důchodu a nikdo tu není.
Rozhodla jsem se, že budu pracovat na částečný úvazek, abych si s ním mohla promluvit. Potřebovali prodavačku v obchodě blízko mého bytu, tak jsem tam začala prodávat a našla jsem si společnost.
Přítelkyně se poflakují s vnoučaty, ale kde jsou ta moje? Nic nepotřebují, žádné jídlo, žádné dárky, všechno mají. A s dětmi jsem prožila dost času.
Mám pocit, že život utekl jako voda – a není na co vzpomínat. Nekonečné smrkání, chození do školy jako chození do práce. Vždycky jsem se o ně bála a čekala, až vyrostou.
Vyrostli, a co?
Možná bych si vystačila se starší dcerou a byla bych stále spolu s manželem, jela bych alespoň jednou na dovolenou a věnovala bych se sama sobě, místo abych nesmyslně promarnila život.
PSALI JSME: ÚŽASNÁ PATERČATA VYROSTLA: JAK DNES ŽIJE VELKÁ RODINA
PŘIPOMÍNÁME: TATÍNKOVÉ UŽ ZESTÁRLI, ALE DĚTI JSOU TEĎ V NEJLEPŠÍ FORMĚ: SYNOVÉ SLAVNÝCH HOLLYWOODSKÝCH HERCŮ