Školačka se tajně stala dobrovolnicí v sirotčinci: Když se její maminka o tom dozvěděla, vše se změnilo

S přáteli jsme se netoulali někde venku, ale chodili jsme pomáhat do sirotčince, tam vždy byla potřeba pomoci. Pomáhali jsme vším, čím jen mohli. Ale od maminky se snažím tuto věc skrývat. S největší pravděpodobností bych dostala od ní vynadáno, že plýtvám časem.

Jednou ve škole nám pověděli o sirotčinci, tak jsme tam začali chodili s kamarádkami. Ani jedna z nám nechtěla sedět někde s kluky a popíjet pivo na lavičce.

Máma se neustále bála, že nezvládnu studium, nutila mě pořád se učit, neustále vyžadovala abych brala účast na všech olympiádách.

Ale nejčastěji jsem myslela na dvojčata ze sirotčince, na Péťu a Evičku. Oni se ke mě také moc připoutali. Pořad chtěli sedět u mě na rukou, hrát si semnou, převlékat se, jíst. S ostatními jsem to taky dělala, ale tyhle byly úplně jako rodina.

Chůvy říkaly: čekají. Beze mě a dokonce jedí hůř a plakají častěji.

Moje máma je doktorkou, a jednou večer byla povolána na pohotovost. Řekla mi, ať nevycházím z domu, učím se a jdu spát! A já jsem šla k malým, druhý den jsem se neviděla.

V sirotčinci jsem se však dozvěděla že na na ně spadl strop! Bylo mi řečeno, že sanitka je odvezla do nemocnice ještě ráno. V tom šoku jsme se ani nezamyslela, že je to nemocnice, kde pravuje moje máma.

Hned ze sirotčince jsem běžela do nemocnice, abych je navštívila.Zaměstnankyně mě sice poznala, ale k dětem nepustila. Petr spal po operaci, Eva také spala.

K dětem jsem se dostala až ráno. Vyděšení, okamžitě se ke mně přitáhli, konečně se je také podařilo nakrmit. Vyprávěla jsem jim pohádky, hladila jsem je. Jediné, co jsem nevěděla, bylo, že v té době byla Objížďka. Máma nad uviděla, ale netušila. A večer mě pozvala, abych si promluvila.

„Všechno vím,“ mračila se maminka. V tu chvíli mu malém vyskočilo srdce z hrudníku. „Těší mě, že hodný člověk z tebe roste. Ale velmi mrzí, že mi nedůvěřuješ.“

Musela jsem vysvětlit své obavy a požádat o odpuštění. Ale byl to dobrý, důležitý rozhovor, i když obtížný.

Po dvou měsících se Petr s Evou stali mými sourozenci. Oni sami jsou už dávno rodiče. A šli po slovech mé matky, jsou totiž také doktory.

O adopci jsme jim řekli, ale pravda jim nezabránila v tom, aby si maminku ještě víc vážili.

PSALI JSME: JAK ŽIJE MATKA TŘÍ ZVLÁŠTNÍCH DĚTÍ: MANŽEL JI OPUSTIL, ALE ŽENA NAŠLA V SOBĚ SÍLU ŽÍT DÁL A INSPIROVAT OSTATNÍ

PŘIPOMÍNÁME: SNAŽÍ SE PŘESVĚDČIT SVOU BABIČKU, ABY JÍ DALA SVŮJ BYT: PROTOŽE SE JÍ BRZY NARODÍ DÍTĚ, A NEMAJÍ KDE ŽÍT