Stále častěji se setkávám s názorem, že muž ve skutečnosti tolik nepotřebuje. Jsme si dříve mysleli, že muž potřebuje domov, rodinu, manželku, děti, práci, úspěch, seberealizace, cíle, ženy. A teď se ukazuje, že jsme byli podvedeni, muž se bez toho všeho obejde. A tak mu bude lépe.
Doslova během několika dní jsem narazila na tři podobné příběhy o úspěchu.
Prvním je příběh 45letého muže, který si jednou uvědomil, že ho už unavuje zajišťovat rodinu a žít se stárnoucí manželkou (která je o 10 let mladší než on) a dětmi, které nyní ho nepotřebují.
Začal pracovat jako hlídač v jednom z nových rozestavěných bytových komplexů. Není známo, kde se sprchuje, chodí na záchod, co jí. Ale je úplně šťastný, protože teď má spoustu volného času.
Druhým je muž, který přišel o práci a šest měsíců si nemohl najít práci, která by mu vyhovovala. Výsledkem bylo, že se pověsil na krk své manželky, která nechtěla projevit porozumění, protože pár má dítě.
Během jedné z hádek muž odešel. Přestěhoval se do nějakého nezařízeného pokoje, spí na matraci a je šťastný. Otázka, jak by žena měla dítě zajistit sama, nebyla naťuknuta.
Třetí muž žije se svou matkou. Nemá žádné ambice, dostává malý plat. V zásadě by na tom nebylo nic špatného, kdyby ten muž žil odděleně a na vlastní náklady.
Matka je ale důchodkyně, stěžuje si, že nemůže odejít z práce, protože dítě si bez ní neporadí. A chodit do práce každý den je stále těžší. Snažila se promluvit si se svým synem, ale on je se vším spokojen.
Co bych o tom chtěla říct?
Jsem rada, že lidé alespoň začali přemýšlet o tom, jaké hodnoty sledují, své vlastní nebo ty, které jim vsugeruje společnost. Je také potěšitelné, že se muži trochu naučili odolávat agresivní propagandě kariérismu jako hlavní hodnotě. Možná to bude mít pozitivní vliv na jejich zdraví a délku života.
Ale je tu jeden problém.
Podle mě koncept „muž musí být šťastný a nikomu nic nedluží“ lze vytvořit pouze na vlastní náklady. To znamená, že sám svobodný nezávislý muž může žít tak, jak chce.
Pokud je však muž již ženatý a má děti nebo žije se svými rodiči, je již zahrnut do určitého systému vztahů. A jeho právo na klidnou existenci končí tam, kde začínají práva dětí a rodičů.
Určitě je možné být osamělým mužem, který odmítá mzdu, kariérní růst, potřebu rodiny, seberozvoj a výhody civilizace. Ale za prvé, je to riskantní.
Za druhé, je to velmi nudné. Možná takto může žít 80letý muž. Ale pokud čtyřicetiletý chlap odmítá všechny radosti života, je mi ho nějak líto. Koneckonců, většina lidí může něco více než existenci jako kočky.
A za třetí, je možné být takovým mužem, pouze když vám pohodlí neposkytuje manželka nebo matka, která je nucena převzít vaši odpovědnost. Je to tak?
PSALI JSME: JE MI 56 A MANŽELOVI 57: SYN ŘEKL, ŽE JE NA ČASE S OTCEM NAPSAT ZÁVĚŤ
PŘIPOMÍNÁME: MANŽEL CHTĚL SYNA, ALE SE MI NARODILA DCERA: Z PORODNICKÉHO ODDĚLENÍ JSEM MUSELA ODJET SÁMA