Dobrovolníci z útulku Hope For Paws reagovali na hovor. Byli informováni o docela neobvyklé situaci. Na americko-mexické hranici někdo si všiml ubohého toulavého psa.
Nebyl jen vyhublý a hladový. Bylo jasné, že je nemocný. To znamená, že potřeboval lékařskou pomoc a naléhavě.
Dobrovolníci pozdě v noci se spojili a hledali psa. Dorazili na místo, které jim bylo naznačeno už v ranních hodinách.
Lidé si s sebou vzali jídlo, aby k nim pes cítil důvěru. Pokud by to šlo rychle, dobrovolníci by psa vzali rovnou s sebou do útulku.
Oblast, kde se nacházeli, nejde nazvat krásnou. Navíc to na všechny působilo depresivně. Byla to písečná, šedá cesta, kde stála stará auta. Rostla v poušti jen malá tráva a keře.
Pes se nacházel blízko jedné budovy. Kvůli zvířeti dobrovolníci podnikli tak obtížnou cestu. Pes k nim nesměle několikrát vykročil, mírně vrtěl ocasem, ale nepřiblížil se.
Když psovi házeli kousky jídla, vzal je. Pak se přesto přiblížil k dobrovolníkům a ti prozkoumali jeho obličej. Bylo vidět, že na tlamě jsou vředy.
Viděli také tlapky, všechny pokryté infekcí. Srst byla špinavá a červená.
Pes se jich ale již nebál. Začal jim věřit. A také si dovolil, aby odborníci mu nasadili vodítko. A dobrovolníci, kteří mají zkušenosti s komunikací s toulavými zvířaty, měli jedno pravidlo: za žádných okolností nenutit psy do čehokoli.
A tato situace nebyla pro tuto metodu výjimkou.
Pax (pes dostal od dobrovolníků takové jméno) brzy seděl v autě. Měl dlouhou, ale důležitou cestu do nového života.
V útulku musel k lékařům.
Diagnostikovali mu rozsáhlou kožní infekci, kterou již bylo vidět na jeho očích a uších, a také museli odstranit mnoho blech a klíšťat.
Lékaři museli tvrdě pracovat, aby se Pax začal zotavovat. A když se úplně uzdravil, našli pro něj novou rodinu.
Dnes každý zná Paxe jako krásného, zdravého psa, který má dobrou povahu a je vděčný lidem za záchranu!