Byli jsme obyčejnou rodinou. Táta pracoval na stavbě a máma ve škole. Když se to všechno stalo, bylo mi asi 10 let a mé mladší sestře byly dva roky.
Vždy jsem byl aktivní dítě. Mohl jsem rozbít hračku, rozlít polévku a rozbít maminčin oblíbený hrnek, ale sestře jsem nikdy neubližoval. Miloval jsem Zuzanku víc, než kohokoliv jiného.
Máma mě často žádala, abych ji nechal na pokoji, když ztrácela nervy. Poslušně jsem čekal, až se uklidní. Byla příliš přísná, i když nás milovala. Často jsme spolu chodili do kina, do kaváren a na nejrůznější představení.
Když mi bylo 10 let, můj otec zemřel. Maminka brala jeho smrt příliš těžce, jako by toho dne zemřela ona sama. Jednou řekla, že ji bolí srdce a musí jít do lékárny. Od té doby jsem ji už neviděl.
Smutný chlapec / Ilustrační foto / Zdroj: funart.pro
Myslel jsem, že se něco stalo, protože moje matka nás nemohla nechat napospas osudu. Za jeden den jsem se musel stát dospělým a starat se o svou dvouletou sestru. Bylo to těžké – sám jsem ji krmil, oblékal, uspával. Také jsem se musel naučit vařit jídlo.
Držel jsem se ze všech sil, protože jsem chápal, že zdraví mé sestry závisí jen na mně. Chodili jsme se Zuzankou na hřiště, vozili se na kolotoči a společně vařili večeři. Dokonce jsem jí četl pohádky před spaním.
Byl jsem na sebe naštvaný, protože jsem nevěděl, co dál. O týden později nám došly peníze a jídlo. A velmi brzy půjdu do školy, komu zanechám sestru? Zuzanka často plakala, potřebovala matku. Tato napjatá atmosféra mě rozrušila ještě víc.
Uplynuly dva týdny. Máma se nevrátila.
Bratr a sestra / Ilustrační foto / Zdroj: ru.freepik.com
Zuzanka se nachladila a já jsem musel zavolat lékaře. Doktoři uviděli, že žijeme sami, a zavolali sociální služby. Skončili jsme v dětském domově. Se sestrou jsme byli odděleni, ale někdy jsme se mohli vidět, byly to nejšťastnější hodiny.
Jednoho rána jsem se probudil a vychovatelka mě objala a řekla, že Zuzanka byla adoptována.
Nebyl jsem naštvaný, protože jsem chápal, jak je důležité, aby dítě vyrůstalo v plnohodnotné rodině. Brzy jsem měl také adoptivní rodiče. Když jsem vyrostl, pokusili jsme se s otcem najít moji sestru, ale nenašli jsme žádné kontakty.
Roky plynuly.
Bratr a sestra / Ilustrační foto / Zdroj: psychologies.ru
Bylo mi 30 let a často jsem si vzpomínal na svou sestru, její tmavé kudrnaté vlasy a nakažlivý smích. Snil jsem o našem setkání, ale uvědomoval jsem si, že je to téměř nemožné.
Seděl jsem v našem oblíbeném parku a přemýšlel o budoucnosti. Najednou jsem uviděl mladou dívku s kočárkem, měla úplně stejné vlasy jako Zuzanka.
„Martínku, bratře, jsi to ty?“ zeptala se.
Plakali jsme štěstím, protože jsme ani nedoufali, že se někdy uvidíme. Seznámil jsem se s neteří a manželem své sestry. Nyní mám velkou rodinu a jsem nejšťastnější člověk na světě.
PSALI JSME: TÁTA SE VZDAL DCERY A ONA SKONČILA V DĚTSKÉM DOMOVĚ. POTOM ODTAMTUD VZALA MALOU HOLČIČKU
PŘIPOMÍNÁME: „PŮJDU NÁM KOUPIT ZMRZLINU.“ MÁMA MĚ NECHALA NA LAVIČCE A ROZHODLA SE ZAČÍT NOVÝ ŽIVOT
