Velmi se stydím, že mám takové děti. Každý rok jezdí na dovolenou do zahraničí a já musím šetřit na jídle. A nikdo mi nechce pomoci! Můj manžel zemřel před pěti lety. Žiji teď úplně sama, protože můj syn a dcera jsou již dospělí. Celý život jsme tvrdě pracovali, abychom jim poskytli vzdělání, koupili bydlení a teď hlídali vnoučata.
Sotva mohu vyjít s penězi, protože můj důchod je malý, snažím se vzít si nějakou práci domů (často vyšívám na zakázku), protože na ty nejnutnější věci mám sotva dost. A když jsem větší, šetřím na jídle obecně. Jednoho dne jsme se sousedkou začali mluvit o naší finanční situaci a ona řekla, že jí pomohly její děti: přinesly jídlo, nakoupily léky a další potřebné věci. V tu dobu jsem byla naštvaná, protože moje děti mi nikdy nenabídly pomoc.
Stydím se je o něco požádat, protože chápu, že potřebují své děti postavit na nohy. Přestože nežijí příliš špatně, každý rok odpočívají v zahraničí, a ne v Egyptě, ale ještě v dražších zemích. Jednou jsem je požádala, aby mi pomohly zaplatit za energie, protože jim nechám svůj byt. Navíc budou platit pouze polovinu. Syn předstíral, že nerozumí, a dcera řekla, že platit nebude. Syn i dcera mají vlastní auta, na kterých každý den chodí do práce. Bylo mi to moc líto, protože oni mají peníze na opravu a tankování aut, ale ne na to, aby mi pomohli.
A zasvětila jsem jim celý svůj život! Moje dcera si pro sebe každý měsíc kupuje nové věci, její vnučka je rozmazlovaná: má větší kapesné než já důchod. O svém synovi mlčím, moje snacha tam vše řídí, a i kdyby chtěl pomoci, ona toho nenechá. Hosté nikdy nešli s prázdnou, v bytě prováděli opravy, protože důchodci si to nemohou dovolit. Nikdo nám nenaznačil, sami jsme věděli, že je to nutné, a já asi nedokázala pořádně vychovávat své děti.
Už jsem si říkala, že když mě moje děti vezmou k sobě, budu dělat všechno kolem domu, pomáhat a pronajímat svůj byt. Ale bojím se takové nabídnout, koneckonců znám jejich odpověď. Můj manžel a já jsme odkládali celý život na stáří, ale děti měly vždy problémy a my jsme jim dali všechno. Pak to potřebovali víc. A tady je taková vděčnost za ta léta.
A vy pomáháte svým rodičům?
PSALI JSME: VČERA JSEM BYLA SVĚDKYNÍ VELMI ODVÁŽNÉHO ČINU NA PŘECHODU PRO CHODCE
