V obchodě ve frontě vidím následující scénku: stojí tam mladá žena napumpovaná silikonem a vedle ní velký chlap neurčité národnosti v modré teplákové soupravě…
Myslím, že celkový vzhled tohoto páru je jasný. A přímo před nimi stojí ve frontě babička. Snaží se zaplatit za pár jablek. Drobné babičce pravidelně vypadávají z rukou, třesoucíma se rukama je sbírá a snaží se mince znovu spočítat.
Bohatá dvojice stojí za ní, a začíná se děsit, obrazně vzdychat, koulet očima a kroutit hlavou. Obecně je to ošklivá scénka. Sama jsem stála ve frontě na další pokladnu a pociťovala jsem velkou touhu zaplatit těch 18 korun za babičku, která by neviděla zkřivený obličej páru za ní.
„Kolik ještě budu čekat?!“ vyřkla pokladní, která také není z Česka, „spočítejte si drobné doma a pak se vraťte!“ S těmito slovy pokladní odsunula jablka stranou a začala obsluhovat pár za ní. „Přesně tak!“ zakoulela očima silikonová kráska. „Kdo ji sem vůbec pustil? A proč? Nemá žádné peníze!“ ukázala na starou paní.
„Proboha,“ přikývl chlapec. „Proč jí sem proboha pouštěli?“
„Ach,“ mávla rukou pokladní, „kvůli všem těm aktivitám pro válečné veterány si ani nedovedete představit, kolik se jich tu schází. Pořád přicházejí a přicházejí, už mě to nebaví!“
Z takové hrubosti mi spadla čelist.
„Nejste zmatená, že ne? Takhle s ní mluvit?! Možná byste měla jít za svými rodiči a říct jim totéž?“ nezdržela jsem se.
„Proč se vůbec obtěžujete?!“ řekla mi pokladní. „Vy tady nepracujete a nemáte ani ponětí, jak mě tyhle staré dámy štvou!“
Z fronty vyšel dobře oblečený muž středního věku s notebookem v ruce. „Dobrý den, drahá,“ pozdravil pokladní. „Na začátek vám dám maximální pokutu, a poté výpověď, a…“ a pak prstem přivolal dalšího pracovníka.
Pracovník přišel a muž mu podal košík.
„Běžte s touhle babičkou a nechte ji, ať si koupí, co chce, na její účet,“ ukázal na pokladní.
„Kdo sakra jste?!“ hulvátská zaměstnankyně vyskočila ze židle.
„Manažer,“ odpověděl klidně muž.
„Nelži! Máme jiného manažera!“
Pokladní se ušklíbla.
„Mladá dámo, já jsem manažerem celého řetězce těchto obchodů,“ odpověděl bez velkých emocí. „A vy můžete jít. Právě teď.“
Otočil se na prodavače a babičku, kteří se plížili do zadní části obchodu.
„Počkejte chvíli!“ přivolal je a zavolal k sobě znovu prodavače. „Vezměte si její adresu, budete jí vozit potraviny, každý měsíc za 3000 korun, a já vám za to napíšu prémii. Dobře?“
„Jistě!“ odpověděl prodavač plný štěstí. „Dobře,“ přikývl muž v odpověď a pak vykřikl do haly: „Kasírku u první pokladny poslat urgentně pryč!“
O tomhle je spravedlnost.
PSALI JSME: MOJE SOUSEDKA NAJEDNOU ZMIZELA: PŘÍBĚH O TOM, JAK JSEM JÍ NAŠLA V DOMOVĚ DŮCHODCŮ
PŘIPOMÍNÁME: MÁMA MĚ A MÉHO MANŽELA VYHODILA Z DOMU A TEĎ NÁS CHCE ZPÁTKY