Moje sousedka najednou zmizela: Příběh o tom, jak jsem jí našla v domově důchodců

Anna bydlela o poschodí níže a já jsem s ní byla stále v kontaktu. To neznamená, že si povídáme od rána do večera. Je to zdrženlivá babička, ale já sama se jí snažím být neustále k dispozici. Je to s ní jako s každým starším člověkem – ráno je v pořádku a pak je najednou slabá. Tak ji zkontroluji, jestli nepotřebuje zajít do lékárny nebo jít nakoupit něco dobrého.

Snažím se jí čas od času zavolat, nebo mi občas zavolá ona a pozve mě na čaj. Najednou ale zmizela. Naposledy říkala, že jede navštívit svou dceru. Její dcera žije na předměstí, a je pro ni těžké cestovat každý den.

Takže je pryč, dobře, ale na dlouhou dobu. A najednou vidím, že se u ní rozsvítilo světlo. Zazvonila jsem a dcera mi otevřela dveře a řekla „maminka se rozhodla přestěhovat do domova důchodců, říkají, že tam dostane dobrou péči, a může poznat lidi ve stejném věku, co chtěla již dlouhou dobu“.

Překvapilo mě to – nikdy jsem neslyšela, že by tam Anna spěchala. Proč? Ve městě je to velmi výhodné, naše poliklinika je hned naproti.

Přiběhnou sousedé. A babička stále chodí sama, chce žít. Ale kdo ví, třeba se mi nesvěřila se svými plány, kdo pro ni koneckonců jsem? Bydleli jsme vedle sebe deset let, ale nebyli jsme příbuzní, jen jsme spolu komunikovali. Ale z nějakého důvodu jsem se o ni bála. Volala jsem na její osobní mobil, ale nezvedala to. A jak vidím, dcera se už v bytě zabydlela a dříve podle Anny nechtěla o městě ani slyšet. Byla to tedy ona, kdo nechtěl žít s matkou.

Nemáme moc pečovatelských domů, a tak jsem se rozhodla starou babičku najít. Co se stalo? Nemůžu uvěřit, že se nerozloučila. A znám její svědomitost – vrátí každý cent. Ale odejít nadobro a nerozloučit se?

Setkání

Když jsem vešla na chodbu, kde seděla s ostatními babičkami má sousedka, byla velice překvapená. V rozpacích odvrátila oči, ale snažila se vydržet.

„Ano,“ řekla s jakousi nerozhodností. „Rozhodla jsem se přestěhovat. Moje dcera se rozvedla s manželem a bydlela v jeho bytě. Tak jsem si jí vzala k sobě do bytu i s vnučkou. Rozvedla se, protože potkala jiného muže. A řekla, že s námi bude také bydlet. Co mám dělat, vyhnat je s policií? A kde by bydleli? Vnučka potřebuje vlastní pokoj, dcera a její nový přítel také. A kde budu já? V kuchyni? Budili by mě pokaždé, když by se šli napít.“

„A tady, Anno? Nelitovala jsi toho?“ Usmála se. „Pět babiček na jednu ložnici, všude klid, pořádek. Jsem tu už tři měsíce a žádná hádka. Dcera chodí každý týden s dárky, takže všichni sousedé čekají na sladkosti, navíc stále pijeme čaj.“ Ostatní babičky přikývly.

„Jednu z nich sem poslal její syn. Celý život byl maminčin mazánek, ale jak dospíval, našel si ženu a jeho matka se stala zbytečnou. Nyní nemá čas se o ní starat. Příbuzní druhé říkají, že bydlí daleko, a tak vůbec nechodí.“

„Matky nedokážou nadávat svým dětem,“ vysvětlila Anna. „Vychovali jsme si je sami.“

S hrůzou jsem se rozhlédla – opravdu je možné jít sem dobrovolně? Ano, babičky byly milé. Ano, personál se zdál být zdvořilý. Ale tyhle příšerné prostory? Ten odporný zápach plenek a nemytých těl starých lidí. Všudypřítomná vůně dušeného zelí z jídelny se linula nemocničními vůněmi.

Měli málo personálu, lidé na nemocničních lůžkách byli na stejném místě jako zdraví. Počítali s tím, že babičky to nevydrží a s péčí pomohou samy. Chápu, že někdy lidé nemají východisko, ale je lepší hledat alespoň placenou variantu.

Pochopila jsem, Anna je statečná, ale nudí se. A hlavně – při odchodu mě přistihla sestra. Řekla mi, že jsem byla první návštěva po dobu tří měsíců, nemohla dcera někdy navštívit svou matku?

PSALI JSME: HOSPODYNĚ ŽILA NENÁPADNĚ, ALE NAKONEC PŘEKVAPILA PŘÍBUZNÉ: ZJISTILI, PROČ ŽENA DO DOMU TAHALA PLNÉ BALÍČKY

PŘIPOMÍNÁME: JAK TLOUŠTÍK BĚHEM NĚKOLIKA LET ZHUBL TŘETINU SVÉ VÁHY, ABY SE POPRVÉ V ŽIVOTĚ VYHNUL POCITU NENÁVISTI KE SVÉMU TĚLU