„Synu, vezmi mě domů na Velikonoce. Budu tiše sedět, vložím kapesník do úst, abych nekašlal, a zůstanu několik dní ve svém domě. Nemůžu to tady vydržet.“
„Ty, otče, jako dítě. Je tu teplo a čistě, přinesu ti něco z domova, koupím léky.“
„Nechci jíst, nebyl jsem rok doma,“ starý Petr se snažil podívat svému synovi do očí.
„No, jsou ještě čtyři dny před svátky … vezmu tě domů.“
Syn se otočil k oknu a radostný Petr začal chodit po pokoji a řekl svému synovi, že se cítí mnohem lépe.
Otec a syn / Ilustrační foto / Zdroj: sunmag.me
Petr zůstal sám a podíval se z okna. Venku je jaro. Všude je tak ticho. Osamělost znovu začala Petra obklopovat. „Jak vydržet další čtyři dny? Když se vrátím domů, okamžitě půjdu na hřbitov k Marii. Marie, srdce mi láme pomyšlení, že už nejsi se mnou.“
„Bože, přiveď mě domů, přiveď mě domů na jeden den a pak si se mnou dělej, co chceš,“ šeptá Petr a dusí se kašlem …
„Věro, vezmu tátu na Velikonoce domů,“ Vladimír prosebně pohlédl své ženě do očí a snažil se ji obejmout za ramena. Manželka nervózně pokrčila rameny a osvobodila se z jeho objetí: „Víš, že tvůj otec má tuberkulózu a může nakazit celou rodinu.“
„Ale doktor řekl, že táta už není nakažlivý a nepředstavuje nebezpečí pro lidi kolem sebe.“
Hádka / Ilustrační foto / Zdroj: inosmi.ru
„Věříš lékařům? Nevěřím nikomu a ničemu. Tito lékaři nyní ničemu nerozumí. Záleží na nás doktorovi? Více pacientů je více peněz. Chceš nás odsoudit k věčné nemoci a smrti?“
Věra mlčela a do večera Vladimírovi neřekla ani slovo a v noci dlouho plakala a žalostně říkala, že ji manžel nemiluje. Objal svou ženu, políbil její obličej, omluvil se a řekl, že jeho otci se nic nestane, když zůstane o svátcích v nemocnici.
V sobotu Petr neopustil okno. Díval se na slunce, oblohu a trávu a věřil, že jeho syn dnes přijde. Slyšel, jak doktor řekl synovi, že už není nakažlivý. Slunce už začalo zapadat, ale syn nepřišel. Přinesli večeři: mléčnou kaši, čaj a kousek chleba.
„A proč vás nevzali domů?“ Starší žena, která přinesla jídlo, soucitně pohlédla na pacienta. Ale nic neodpověděl. S těžkým povzdechem odešla do kuchyně.
Petr na okamžik pocítil přítomnost své zesnulé manželky Marie v pokoji. Tento pocit byl tak silný, že téměř ztratil vědomí.
Muž / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Hrudník mu zoufale bušil, svět se podivně kymácel a muž opřel svou horkou tvář o studený polštář a ležel až do rána, aniž by zavřel oči. Brzy ráno o Velikonocích šli Vladimír, Věra a jejich osmiletý syn do kostela. Po bohoslužbě chtěl muž jít do nemocnice, ale přišli na návštěvu Věřini příbuzní. Až do večera všichni seděli u bohatého slavnostního stolu.
Vladimír cítil nevýslovný smutek, nevydržel to a vyšel ven. Smutek se změnil v strašnou duševní bolest. Vzpomněl si, jak jednou o Velikonocích, ležel jako desetiletý chlapec na jednotce intenzivní péče po operaci. Nikoho z jeho příbuzných nepustili dovnitř, ale jeho otec stál celý den pod oknem, dokud Mirek neusnul.
Poté, co hosté odešli, Vladimír smutně seděl asi hodinu a potom šel spát. Ale nemohl usnout. Věra ho líbala a šeptala, že ho miluje. Ráno připravovala tašku s jídlem pro otce a dala tam lahodnou klobásu, drahé bonbóny a ovoce. Vladimír se cítil tak zdrcen, že téměř neslyšel její slova.
V nemocnici bylo ticho. Nečekal na výtah, běžel po schodech. Otcovská postel byla prázdná. Vladimír sotva přistoupil k sestře. Ona tiše řekla, že to nikdo nečekal. Zemřel na infarkt na Velikonoce …
PSALI JSME: TCHYNĚ ŘEKLA MÉMU MANŽELOVI, ŽE BY MĚLA BÝT PRO NĚJ NA PRVNÍM MÍSTĚ, A PAK UŽ JÁ SE SYNEM
PŘIPOMÍNÁME: NEDÁVNO MŮJ SYN SE MNOU PŘESTAL MLUVIT A NAVŠTĚVOVAT MĚ: NECHÁPU, PROČ VYROSTL TAKOVÝM ČLOVĚKEM
