V 60 letech jsem už dávno babičkou. Teprve teď moje dcera se mnou není příliš spokojená, představovala si naši komunikaci trochu jinak. Nedávno jsme se pohádaly.
Moje situace je taková, že jsem dětem věnovala celý svůj život. Dětem a manželovi. Byla jsem neustále připravena na všechno a zapomněla na své vlastní touhy. Manžel tvrdě pracoval v jiném městě. Pracovala jsem, sama jsem se starala o děti a domácnost. Někdy mohla pomoci sousedka.
A teď, když bych si chtěla trochu odpočinout, znovu problémy, znovu potřebují moji péči. Manžel je těžce nemocný.
Očekávala jsem pomoc od svých dětí, alespoň od své dcery, která zůstala v rodném městě. Ale ne, moje dcera jen čeká na pomoc ode mě. Je jí 35 let. Ona je žena v domácnosti.
Neustále mi přivádí vnoučata, jakmile chce jít do salonu nebo setkat se svými kamarádkami. A právě nedávno jsem si všimla: vnoučata se mnou prakticky žijí a chodí na návštěvy domů.
Dcera a její manžel buď chodí na rande, nebo jezdí spolu na dovolenou. A já, starší žena, kdy si odpočinu?
Včera mi dcera řekla, že večer jede s manželem na tři týdny na dovolenou. A ani mi předem neřekla, že děti zůstanou se mnou. Rozzlobila jsem se a připomněla své dceři, že mi je 60 let. A nikdy jsem nejezdila na dovolenou k moři.
Doufala jsem, že děti pro mě vyrostou podporou. To se ale nestalo.
Když jsem hlídala vnoučata, byla jsem pro všechny dobrá, ale když jsem si začala stěžovat na únavu, okamžitě jsem se stala špatná. Ale když jsem špatná, proč bych jim měla pomáhat?
Potřebuji režim, klid, sílu, abych se postarala o nemocného manžela. A pomoc dětí a již velkých vnoučat.
Ale proč po nich sbírám odpadky, a ne ona vynáší mé smetí?
Moje dcera je přesvědčena, že je to moje povinnost. A můj nemocný manžel ji podporuje. Bojí se, že nás vnoučata budou zřídka navštěvovat.
PSALI JSME: NEDALI JSME NAŠÍ DCEŘI BYT. ONA NÁM NEDOVOLUJE VIDĚT VNOUČATA A ŘÍKÁ, ŽE SI TO NEZASLOUŽÍME
PŘIPOMÍNÁME: CO CÍTÍ BABIČKY, KDYŽ DĚTI JÍM PŘIVÁŽEJÍ VNOUČATA KAŽDÝ VÍKEND