Můj jediný syn je již sedm let ženatý a stále nemohou začít žít u sebe. A začalo to tím, že mi jich bylo líto. Pozvala jsem je, aby žili se mnou v bytě.
Jak bych mohla poslat syna a snachu do pronajatého bytu, když jsem měla volný pokoj. Začali jsme spolu žít. Syn mi řekl, že jakmile si nasbírají peníze na své bydlení tak se odstěhují. Nevadilo mi to a docela dobře jsme spolu vycházeli. Navíc mi snacha pomáhala doma. Ale kdo by si myslel, že to bude tak navždycky.
Před třemi lety konečně koupil svůj byt, a dokonce i v novostavbě. Dalo by se udělat nějaké minimální opravy a přestěhovat se, a zbytek dokončit postupně. Ale ne, snoha se upřela a řekla, že nebude žít mezi holými zdmi. Dokud si nekoupí veškerou potřebnou techniku a neudělají opravy, nebude tam žít.
Prý budou zase šetřit. Víte, jak vypadají jejich úspory? Každý měsíc si snacha dělá nehty, řasy, prodlužuje si vlasy, kupuje drahé oblečení, každý týden chodí k přátelům na grilovačky. To tak vypadá úspora? Ale když prosím dát nějaké peníze za potraviny, tak slyším, že oni spoří. Totéž platí pro veřejné služby, jsem povinna platit za všechno. Syn občas peníze dává, ale aby to manželka nevěděla.
Už příbuzní z obou stran koupili pro ně nábytek, dali peníze, aby žili odděleně, ale snacha stejně není spokojena. Barva je špatná, struktura tkaniny není taková, jak ona chtěla. To, co mě štve, je to, co mě baví.
Doma mi už vůbec nepomáhá. Říká, že to není její dům, bude uklízet jen po sobě. Mám už z toho všeho nervy. Pomohla jsem jim, chtěla jsem, aby to pro ně bylo pohodlné. Myslela jsem, že budou žít se mnou pár let a tak se přestěhují. Ale ne.. Proč jsem jim vůbec pomáhala, když si toho neváží.