Jmenuji se Lenka. Moje maminka zemřela, když jsem byla ještě puberťačka, a tak jsem se snažila, abych měla s tchýni dobrý vztah. Chová se ke mně dobře a já ji považovala za svou matku. Tchyně mě považuje za skvělou hospodyní, dobrou ženu a matku.
Bydlíme v domě u manželových rodičů. Měli pěkný dvoupatrový dům. Tchyně s manželem bydlí v přízemí a my s Leošem ve druhém patře.
Tak jsme žili osm let. Žila jsem a radovala se, že mám tak skvělou rodinu: tak skvělého manžela, tak skvělou tchyni a hodného tchána. A pak se narodila Milenka. Tchýně mi pomáhala. Nikdy jsme se nehádali. Také jsem vařil jídlo a uklízel dům a pracoval hodně na zahradě.
Ale nedávno jsem si uvědomila, že tchyně a matka jsou úplně jiní lidé. V případě hádky a jakéhokoli konfliktu bude matka vždy na straně svého dítěte.
Právě teď máme v rodině podobnou situaci. Naší dceři Mileně je pět let. Já pracuju, Leoš taky. Samozřejmě, že jsem viděla, že můj manžel se ode mě vzdálil. Začali jsme spolu trávit velmi málo času a velmi málo jsme spolu mluvili. Ale to se v každé rodině časem stává, myslela jsem si.
A pak jsem náhodou zjistila, že můj manžel má milenku. Říká, že je prostě unavený z našeho rodinného života a že svou milenku vůbec nemá rád. Ale jestli je to pravda, nevím. Možná to jsou jen výmluvy.
Jen nevím, co mám dělat. Teď můj manžel spí v jiné místnosti. Se mnou nemluví. A tchýně mi nadává, že jsem nemohla udržet rodinu.
- Usmívej se víc! Větší pozornost věnuj Leošovi a pak se k tobě vrátí! – tchyně mi pořád říká.
Po dvou týdnech jsme se s Leošem usmířili. Prostě jsem neměla jinou možnost: musela jsem mu odpustit. Prostě nemám kam jít. Ale jak budeme dál, jestli zůstaneme s Leošem pohromadě, to je velká otázka…
PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: „UŽ NEMŮŽU ŽÍT S MANŽELEM, ALE TAKÉ NEVÍM, JAK SE S NÍM ROZVÉST“
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: JEHO MILENKA JE SAMOZŘEJMĚ MLADÁ, ALE KDYBY MANŽEL VĚDĚL, JAKÉ PŘEKVAPENÍ JSEM MU PŘIPRAVILA JÁ