„Porodila jsem tě a ty mi teď dlužíš“

Julie byla vždy nemilovaným dítětem. A zvláštní bylo, že matka měla ráda staršího syna Karla a mladší dceru Lívii, ale Julii ne. Nikdo nechápal, proč tomu tak je. Otec miloval všechny děti stejně, ale matka ne.

V žádném případě Julku nepřijala! Bratr a sestra šli na procházku a Julka vždy zůstala doma, protože ji maminka nutila dělat domácí práce. Karel a Livie dostanou nové oblečení, ale Julka měla stále „slušné staré oblečení“.

Otec a matka se často hádali o výchově dětí a přístupu k nim:

– Silvie, mýlíš se. To nemůžeš! Proč rozděluješ naše děti?

– Ivane, já jsem matka! A já to vím lépe!

Každý rozhovor mezi rodiči skončil hádkou. Někdy byly tyto hádky na denním pořádku. Julka, Karel a Livie byli téměř vždy svědky rodičovských hádek. A Julie v hloubi duše doufala, že se její rodiče rozvedou a vytvoří nové rodiny, kde budou všichni šťastní.

A jednoho zamračeného dne se Julčiny naděje naplnily. Rodiče jim oznámili, že se rozvádějí. Jaké však bylo překvapení dětí, když jim bylo řečeno, že s matkou zůstanou jen Livie a Karel a že Julie odjede s otcem. Julka měla z této zprávy radost, protože měla svého otec velice ráda. A také proto, že se bála, že po rozvodu jí matka nebude mít vůbec ráda.

Matka žila celý svůj život v malé vesnici, kde se narodila její matka. Vždycky říkala, že se bojí velkých měst a že tam nenajde své místo. Otec měl malý byt v hlavním městě, kam odešel i s Julkou. Když přijeli do hlavního města, Julka zmateně uchopila otcovu ruku. Pro desetileté dítě, které vyrůstalo na vesnici, byla rychlost velkoměsta něco děsivého.

„Tati, jak tady budeme žít? Vše je tak hlasité a rychlé! Mám strach. A když se ztratím, jak se my dva najdeme?“

„Neboj se, hlupáčku! Vždycky se mě drž a nikdy se neztratíme. Jsem si jistý, že se nám tady bude dařit, je to nádherné město plné příležitostí. Je to město mého dětství. A nebýt tvé matky, nikdy bych neodešel.“

Otec měl pravdu, Julie si velmi rychle zvykla na hluk velkoměsta. Líbilo se jí, že město nikdy nespí, a její otec ji často bral do centra, vodil ji do různých muzeí, ukazoval jí svá oblíbená místa. Někdy při takových procházkách Julka litovala, že s ní nejsou její bratr a sestra. Tato lítost však zmizela, jakmile si Julie vzpomněla, kolik dopisů jim napsala a nedostala na ně ani jednu odpověď.

Jednoho dne se Julka se svým otcem při procházce setkala s jeho starou spolužačkou Kristínou, jeho první láskou. Procházela se také se svou dcerou Káťou, a jak se brzy ukázalo, Káťa a Julie byly stejně staré. Manžel Kristíny byl vojenský pilot a zahynul při leteckém neštěstí, když Kátě nebyly ještě ani tři roky.

Co se stalo, bylo záhadou. Buď se ozvaly staré city, nebo samota, ale nějak rychle spolu začali žít – Ivan, Kristína, Julie a Káťa. Dívky se spřátelily a staly se z nich skutečné sestry. Postavili se jedna za druhou a vždy si navzájem pomáhali. Julii se dokonce začalo méně stýskat po sourozencích, ale nepřestala jim psát dopisy. Ale stále nepřicházela žádná odpověď…

Čas plynul, Julie a Káťa vystudovaly střední školu a univerzitu. Káťa se stala kardioložkou a Julie chirurgem. Dívky pracovaly ve stejné nemocnici a byly svými kolegy i nadřízenými velmi ceněny. V rodině bylo všechno v pořádku a tak by to šlo i dál, ale najednou do Ivanova a Juliina života vtrhla jejich minulost.

Jednoho večera si Julie kontrolovala e-mail a našla v něm dopis z neznámé adresy. Julie e-mail otevřela a zalapala po dechu, psal jí její starší bratr.

„Ahoj ségra! Doufám, že si na mě nezapomněla. Na sociální síti jsem tě poznal podle fotografie, nebudu to rozvádět. Máma má problémy se srdcem. Náš místní lékař řekl, že by měla být převezena na vyšetření do hlavního města.

A pak jsem si vzpomněl, že jste tam s otcem odjeli. A uvědomil jsem si, že kromě rodiny nám nemá kdo jiný pomoci. Pošli mi tvé telefonní číslo, zavolám vám a řeknu, kdybychom přijeli. Hned ti řeknu, že já s maminkou a Livií jedeme. Takže ty a táta vydumejte, kam nás dáte. Nemáme dost peněz na hotel. S pozdravem, tvůj bratr Karel.“

Julie si tento dopis přečetla a ani nedokázala okamžitě pochopit všechny své pocity a emoce. Na jedné straně byla velmi šťastná, že se našli všichni její příbuzní. Na druhou stranu ji bolelo, že ji našli, až když potřebovali pomoc.

Ale někde hluboko v srdci ta samá malá Julka, kterou její vlastní matka neměla tak ráda, doufala, že když pomůže své biologické matce, ta ji konečně přijme a bude ji mít ráda. Po poradě s rodiči a sestrou napsala Karlovi své telefonní číslo. Její bratr okamžitě zavolal a řekl, že přijedou koncem měsíce a na kterém nádraží se s nimi má setkat.

Nastal určený čas. Julie stála na nástupišti a čekala na své příbuzné. Radostné setkání s objetím a polibky se nekonalo. Matka se podívala na dceru a suše zamumlala: „Ahoj, dcero“. Karla spíš zajímalo, kde se dá koupit pivo. A Livie si na svou sestru zřejmě ani nepamatuje, takže o ni nejevila zájem. Je to pochopitelné, protože když Julie s otcem odešli, byly Livii teprve čtyři roky.

Julie přestěhovala své příbuzné do svého bytu a nějakou dobu bydlela u Káti. Matka se s otcem rázně odmítla stýkat a dávala jí najevo, že se jí tu nelíbí všichni a všechno. Druhý den vzala Julie matku a bratra na kliniku, kde pracovala, a zařídila, aby matku vyšetřil nejlepší kardiolog v nemocnici.

Večer už bylo jasné, že matčiny srdeční potíže jsou způsobeny alkoholem. Všichni lékaři shodně tvrdili, že pokud přestane pít alkohol a bude užívat pouze léky, její zdravotní stav se zlepší a život se výrazně prodlouží.

Julie vyslechla všechna doporučení, večer zašla do lékárny a koupila všechny léky, které lékaři matce předepsali. Když se Julie vrátila domů, našla svou mladší sestru, jak si prohlíží obsah skříní a šperkovnice, a matku, jak ve společnosti bratra v kuchyni shání láhev levného koňaku.

Matka se podívala na Julii a náhle promluvila hlasitě a nepříliš souvisle:

„Proč se na mě tak díváš? Myslíš si, že jsi mě vzala k doktorovi, koupila mi nějaké prášky a tím to skončilo a já se rozplynu? Ale ne, to ne! Jsi stejná jako tvůj táta! Hloupá a laskavá jako tele! Myslíš, že jsem ho milovala? Nemilovala jsem ho ani na vteřinu, ale musela jsem své těhotenství svést na někoho jiného. Karel je od muže, kterého miluji, a Livie také. Chtěla jsem jít na potrat, ale on mi to nedovolil! Nic z toho mi není líto. A to, že tu s tebou zůstáváme a že jsi mě vzala do nemocnice, je tvůj dluh vůči mně. Dlužíš mi za to, že jsem tě nezabila v děloze. Porodila jsem tě, takže mi dlužíš. A nedám ti žádné peníze ani poděkování za pilulky.“

Při poslední větě matka narazila hlavou do stolu a začala hlasitě opilecky chrápat. Julie si utřela oči plné slz, vešla do pokoje a oznámila bratrovi a sestře, že se zítra s matkou vrací do svého města. Karel zamumlal, Livie si odfrkla a odvrátila se.

Pak Julie přišla za Káťou a řekla jí všechno, co se dozvěděla od své biologické matky. Sestry dlouho plakaly v náručí. Když se pak uklidnila, Káťa řekla:

„Julie, ty i já máme skvělé rodiče, kteří nás milují a které milujeme my. Máme jedna druhou. Jsi moje vlastní sestra. A tvé příbuzné necháme jet domů za svými! Nedovolím, aby ti někdo ublížil nebo tě donutil cítit se takhle.“

A tak bylo rozhodnuto. Ráno jsme odvezli mou biologickou matku a teď již nevlastního bratra a sestru na nádraží. Rozloučila jsem se, tentokrát již nadobro. A rozhodla se, že otci nic neřeknu. Večer téhož dne Julie při uklízení nepořádku v bytě po příbuzných nenašla několik svých věcí, které si zkoušela Livie. V supliku chyběl pár stříbrných náušnic a zlatý řetízek.

„Ať je to daň za mou hloupost a důvěřivost,“ pomyslela si Julie.

Tak se z rodiny přes noc stanou cizinci. A lidé, kteří nejsou pokrevní, se stávají bližšími a milovanějšími než jejich příbuzní.

PSALI JSME: DÍVKA ZJISTILA, ŽE JE ADOPTOVANÁ A NEHLEDALA SVÉ BIOLOGICKÉ BRATRY ZBYTEČNĚ: PÁTRÁNÍ VEDLO K OBJEVU ŠESTKRÁT LEPŠÍMU

PŘIPOMÍNÁME: „ŽE TI NENÍ HANBA: NEMÁŠ VLASTNÍ DĚTI A TEĎ NECHCEŠ POMOCI SESTŘENICI“