Mám mladou tchyni, je jí teprve 40 let. Brzy se vdala a už v osmnácti se stala maminkou, narodil se jí Roman, můj manžel a o rok později jeho bratr Viktor. S manželem měla obrovskou lásku.
Podle Romči, oni měli velmi šťastnou rodinu. Tchyně hned po škole absolvoval kurzy účetní a začínala svou kariéru v malém obchodě, pak dálkově dokončila univerzitu, teď pracuje jako hlavní účetní v nějaké solidní firmě.
Když bylo Románovi deset let, otec havaroval autem, měl hroznou nehodu. Proto dále tchyně se starala o syny sama. Učila je, aby byli samostatní a rovnou jim řekla, že jakmile dokončí školu, přestane je finančně podporovat.
Zatímco její synové chodili do školy, ona se starala o lektory, aby na univerzitě to zvládali dobře, řekla, studium platit nebude, takže synové si hned museli vybrat profesi, která se jím líbí.
A pak jsme se s Romanem vzali.
Oba jsme studenti. Tchyně zaplatila část nákladů na oslavu, dala nám jako dárek svatební cestu a řekla: „Šťastnou cestu, teď jste na to sami.“ A zmizela z našeho života.
Někdy zavolá a zeptá se jak se máme, a to je všechno. Mladší bratr manžela žije zatím s maminkou. Studuje na vysoké, ale maminka jeho financování zastavila také. Narodila se nám dcera.
Tchyně pogratulovala, přivezla obrovský dárek složený z plenek a další hygieny. Všechny políbila a znovu zmizela. Má bouřlivý osobní život. O víkendech jezdí na kole, účastní se výletů a soutěží. V zimě lyže a mnoho dalších aktivit. Dokonce má i novou lásku.
Žádáme ji, aby občas pohlídala vnučku, a ona: „Zvládněte to sami.“ Žádáme o peníze na nájem bytu a ona: „Vy to zvládnete, já jsem nějak bez pomoci babiček děti vychovala, vy to také dokážete.“
Co je to za lhostejnost? Když byl Roman sám, měl dost peněz a teď jsme tři a tchyně pomáhat nechce. Moji rodiče už jsou v důchodu, jsem nejmladší dítě v rodině, oni jsou také na tom finančně dost špatně. Někdy se stane, že nám z chalupy přivedou nějakou zeleninu.
A tady se Marině Petrovně daří. A nedávno nám řekla: „když budu potřebovat dítě, vdám se a budu mít dítě. A vy jste nějak sami.“
Samozřejmě nám občas dělá dárky, ale toho je málo. A když jsem těžce onemocněla chřipkou, ona v té době hlásala vnučku a manžel se o mě staral. Ale jakmile jsem se cítila lépe, znovu řekla: „Teď zase sami.“
Taková je moje tchyně.
PSALI JSME: “NECHCI BÝT NĚKÝM JINÝM“: BÝT MATKOU CHLAPCŮ JE TĚŽKÁ PRÁCE PRO SRDCE
PŘIPOMÍNÁME: „MOC CHCI DOMŮ, SYNKU,“ ZAŠEPTAL MUŽ A ROZPLAKAL SE