Jsem už dospělý člověk, ale máma pořád strká nos do všech mých záležitostí a příjmů: Co s tím mám dělat

Jsme tři v rodině, mám bratra a sestru. Ale nejstarší jsem já. Ale i když od dětství jsem za ně zodpovědna, maminka mě stále považuje za malé, nerozumné dítě.

Teď jsem dospělá žena. Dokonce jsem pár krát byla vdaná, s práci vše mám skvělé, dokonce i osobní život se také zlepšil. Děti už dokončují školu.

Ale máma jako by si nevšimla, že už mi je čtyřicet. Neustále volá s kontrolními otázkami:
– co jsi koupila?
– co vaříš?
– tento salát děláš špatně.
– peníze kde vzal na to?
– kam jdeš?

Když je u nás, tak se dívá do nákupní tašky a jak věci ve skříni leží. Jako bych byla ještě dítě, které žije na máminy peníze a musím odpovědět na každou její otázku.

Nevzpomínám si, že bych ji tak zajímala v mladém věku, kdy jsem potřebovala podporu. V těch letech jsem mladší vychovávala a zodpovídala za každý jejich průšvih.

Bydlí vedle mě máma, já ji neopouštím, snažím se pomáhat. Často navštěvuji, někdy sama, někdy i s dětmi. Mám ráda rodný dům, ráda tam jezdím s dětmi, s radostí tam uteču před zběsilým městským rytmem.

Ale když děti si tam mohou odpočinout, máma mi pořád děla nervy. Není to o tom, že musím nějak pomáhat. Ráda se věnuji domácím pracím, dokonce mě ani podojení koz netrápí nebo ukližení za selata. Na to jsem si zvykla odmalička. Domů se ale bez skandálu vrátit nedá.

Jen my nasedáme do auta, maminka se už řítí s nějakými tašky ze zahrady a nakládanou zeleninou. A my už prostě nemáme doma kam to dávat. Nepotřebujeme brambory ani řepu.
Hodně bych dala za to, aby to vše skončilo!

V práci se neflákám, opravdu pracuji. Po práci jsem tak unavená, že se mi nechce ani hýbat. Ale máma je přesvědčená, že ještě musím dojit kozy, vyčistit chlívek, ale já to vše nemám zapotřebí.

Nemůže pochopit: žijeme dobře, můžeme si koupit maso pro sebe i pro ni. Můžeme si koupit volný čas, abychom nemuseli trávit vzácné víkendy na cestách a v chlívku. Ale můj vlastní dům také vyžaduje péči.

– Ach, jaké starosti tam máte, – odfrkne si, – stroj za vás udělá vše.

Včera jsem se zlomila. Nic zvláštního, jen jsem vyměnila skříň. Druhý den, máma začala volat, a vyčítat, že jsem peníze profukala, stará skříň byla dobrá, proč jsem ji prostě někomu darovala, měla jsem přivést je mámě.

– Mami, koupím ti skříň, když jí potřebuješ. Doprava by stala mnohem víc než nová skříň.

– Ty jsi ale nevděčná, neumíš šetřit, nepotřebuji nic…

– Fajn, tak ale už mi nevolej, když nic nepotřebuješ! Nech toho prosím tě!

A teď přemýšlím, zda jsme udělala chybu, a jak se teď s ní mám usmířit? A zda je třeba si pospíšit, nebo si pár dní odpočinout?

PSALI JSME: ROZVOD BYL TÉMĚŘ JISTÝ: „PŘIJĎ SI NALÉHAVĚ PROMLUVIT, ČEKÁM NA TEBE DOMA“

PŘIPOMÍNÁME: SNAŽÍ SE PŘESVĚDČIT SVOU BABIČKU, ABY JÍ DALA SVŮJ BYT: PROTOŽE SE JÍ BRZY NARODÍ DÍTĚ, A NEMAJÍ KDE ŽÍT