Tato žena nechce trpět po zbytek svého života. Už toho měla dost. Strávila mládí a zralost podle pravidel, brzy se vdala, starala se o děti, pak o vnoučata. Nic jiného neviděla: manželství nezanechalo příležitost k osobnímu rozvoji, neměla čas se o sebe starat.
Už ale nechce žít podle pravidel, protože úcta a milující rodina slibované věkem zmizely v mlze. Je jí 70 a kde je konečně radost ze života?
Děti a vnoučata zabraly její bydlení, názor babičky neberou v úvahu, ať prý jim poděkuje, že není sama. Vnuk a jeho rodina se nastěhovali do jejího bytu, aniž by se zeptali, co chce, zda je v pohodlí, zda má babička dost spánku. Ale koho to zajímá!
Bylo to to, na co čekala stará žena, která nikdy neviděla moře? Děti jen krčí rameny: kdo za to může, že nikdy nejezdila k moři?
Rozhovory a výčitky nepomáhají. Vnoučata utrácejí její čas, zdraví a důchod. Babička se tedy rozhodla je zažalovat.
Je jí už 70 let a pokud ne teď, aby si užívala život, tak kdy?
Příbuzní však věří, že se babička zbláznila.
Ale babičce se daří dobře, má muže a on jí pomohl zažalovat. Vnoučata byla vystěhována, zámky byly vyměněny a babička nyní odpočívá. Kamarádky ji podporují, dokonce jí závidí: ony hlídají nejen svá vnoučata, ale také pravnoučata!
Ale kdo se o ni postará?
Příbuzní jí vyhrožují, že když jí bude špatně, nebudou se o ni starat, protože to dělá. Nesepsala závěť, ať děti dostanou všechno. Ale teď už si myslí, že to bude spravedlivé: kdo se o ni postará, ten byt získá.
PSALI JSME: BABIČKA SE ROZHODLA POMSTÍT SVÉMU VNUKOVI, KTERÝ SE O NI ODMÍTL STARAT
PŘIPOMÍNÁME: MÁMA ZESTÁRLA. KDO BY SE O NI MĚL STARAT