Měla jsem velmi starostlivého manžela. Prožili jsme spolu dvacet krásných let, než on zemřel. Manžel ještě několik let před smrtí trval na tom, abychom si koupili druhý byt.
Tenkrát řekl: „Ten byt koupíme pro tebe, má lásko. Dáš ho do pronájmu, takže v důchodu budeš mít více peněz. Nevím, jestli se o tebe budu moct vždycky postarat, takže tenhle byt ti pomůže a syn se o své bydlení postará sám.“
Se synem Lukášem jsme bydleli v bytě, kde jsme žili celou rodinou, místa jsme měli dost. A pak syn oznámil, že se chce oženit. Pro zachování dobrého vztahu, jsem řekla synovi, že si musí se svou snoubenou pronajmou byt, nechtěla jsem, aby bydleli se mnou.
Lukáš ale pomalu začal naznačovat na můj druhý byt. Tvrdil, že to není moc dobré pro mladou rodinu bydlet v pronajatém bytě. A tak mě postupně přemluvil, abych jim na svatbu darovala svůj byt. Dlouho jsem přemýšlela co mám dělat, a nakonec se rozhodla darovat byt synovi. Přepsala jsem ho na syna, aby se už cítil jako plnohodnotný majitel.
Žiju si v klidu, raduji se za svého syna, čekám na vnoučata. A za několik měsíců po svatbě přišel za mnou Lukáš a pochlubil se novým autem. Ptám se ho:
– Kde jsi vzal takové peníze? Vzali jste úvěr?
– Ne, mami, tvůj dárek jsme prodáli.
– Prodali jste byt? A kde teď budete bydlet?
– Jsme mladí, ještě si vyděláme na nový byt a auto chceme teď. A na zbývající peníze zítra letíme k moří, manželka celý život o tom snila.
Bylo mi tak smutno z toho všeho, že to ani nedokážu popsat slovy. Velmi jsem litovala, že jsem neposlechla manžela, a dovolila synovi byt proměnit za jejích rozmary.
Netrvalo dlouho a Lukáš měl bouračku, takže přišel o auto. S manželkou syn žil něco trošku více jak rok, a pak se také rozvedli. Můj syn zůstal s ničím. Prosí mě, aby mohl znovu žit se mnou v bytě. A já se na něj pořád zlobím, takže nevím co mám dělat.
PSALI JSME: KADEŘNÍK PROMĚNIL 70LETÉHO DĚDEČKA K NEPOZNÁNÍ: NYNÍ MUŽ VYPADÁ JAKO 30LETÝ KRASAVEC