Když se Aleně narodilo dítě, mohla o vlastním bytě jen snít. Musela sdílet byt se svou matkou.
Matka ji celý život srovnávala s někým jiným, rozdávala zbytečné rady, a tak si dívka dělala všechno po svém. Někdy měla její matka pravdu, ale Alenka se spoléhala jen na sebe a svou intuici. Kdyby poslechla svou matku, vyhnula by se mnoha problémům.
„Promluvte si s ní. Podívejte se, jak se na vás dívá!“
„Jaký smysl má mluvit s dítětem? Je to malá holka, ničemu nerozumí!“
„Slyší tvůj hlas, ví, že jsi její matka. Měla by sis s ní častěji povídat, vyprávět jí příběhy, vyroste z ní chytrá a šikovná holčička,“ radí jí maminka.
„Mami, nebuď hloupá. Bude si myslet, že jsem blázen. A vůbec, jaký má smysl komunikovat s měsíčním dítětem?“
Alena si s dcerou doma občas povídala, ale na ulici se styděla. Dívka měla pocit, že na ni všichni zírají a považují ji za blázna. Od přírody byla tichá, takže ani domácí rozhovory pro ni nebyly snadné.
Alena se bála nechat dceru s matkou, byť jen na vteřinu. Pouze v naléhavých případech dovolila babičce, aby jí vnučku pohlídala. V takových chvílích mladá babička zpívala ukolébavky, vyprávěla příběhy a recitovala básně. Malá vnučka se usmívala a zvědavě se na babičku dívala.
Dívka rostla mílovými kroky. Brzy už malá sebevědomě seděla a žvatlala ve svém jazyce. Nejraději ze všeho poslouchala – moc nerozuměla, ale dospělé poslouchala s otevřenou pusou.
Dnes se probudila a zjistila, že v domě nikdo není. Sáhla po své hračce a v tu chvíli vešla Alenka.
„Jsi vzhůru? Půjdeme se najíst?“ zeptala se mladá matka.
Vyžehlené pleny položila na stůl. Děvčátko k ní natáhlo ruce a řeklo:
„Mama-ma!“
„Hodná holka! Konečně jsi něco řekla! Řekl jsi své první slovo.
Babička tam stála a usmívala se. Věděla, že je to všechno výsledek jejího úsilí, ale dceři nic neřekla. Alena sama pochopila, že děti rozumí všemu, bez ohledu na svůj věk. Mluvit s nimi od dětství není vůbec zbytečné.
PSALI JSME: PROČ MĚ VŠICHNI NUTÍ PORODIT DÍTĚ
PŘIPOMÍNÁME: MAMINKA SE VE 45 LETECH VDALA A PORODILA DÍTĚ