Když jsme se s manželem vzali, zdálo se nám, že se milujeme. I když ve skutečnosti jsme měli málo společného, žádné společné zájmy. Ale v mládí jsme si toho nevšimli. Nebyl čas příliš přemýšlet o životě. Narodily se nám děti. Vychovávali jsme je, hodně pracovali.
Když ale děti vyrostly a odešly studovat do hlavního města, začali jsme spolu trávit více času. Začali jsme si všímat, že si nemáme o čem povídat. Žili jsme spolu ze setrvačnosti. A pak manžel řekl, že chce odejít.
„Pravděpodobně chápeš, že ty a já už žijeme jako sousedé. To není správné.“
„No, řekla bych, že ne jako sousedé, ale jako bratr a sestra,“ a pak jsem se zasmála a myslela si, že bych mohla konverzaci proměnit ve vtip.
„Nebudu lhát. Potkal jsem ženu. Chci zkusit znovu založit rodinu. Odcházím.“
„Nebudu tě držet.“
Pár / Ilustrační foto / Zdroj: yaroslav-samoylov.com
Nezjišťovala jsem, kdo je tato žena, a nedělala jsem scény žárlivosti. Cítila jsem, že se pro mě nic nezmění, i kdyby odešel. Ještě před rozvodem jsem byla velmi osamělá. Ale přesto jsem se mýlila. Být sama v prázdném bytě je mnohem horší než být spolu, byť s nemilovaným manželem. Nevěděla jsem, co dělat. Přicházím domů z práce, nemám ani pro koho vařit. Doma je čistota a pořádek.
Jednoho zimního večera jsem jela do supermarketu pro potraviny. Vyšla jsem s taškami a zjistila, že klíč od auta nemám v kapse. V panice jsem začala ho hledat. Obešla jsem auto. Nikde nejsou žádné klíče. Dokonce jsem se vrátila do obchodu. Ale vše bylo bezvýsledně. Telefon byl v autě a nebylo komu zavolat. Z očí mi samovolně tekly slzy. Pravděpodobně jsem vypadala velmi žalostně. Protože ke mně přistoupil muž, jehož auto stálo poblíž, a nabídl mi pomoc.
Žena / Ilustrační foto / Zdroj: zerkalo.cc
„Co se stalo? Mohu vám pomoci?“
„Jsem smolařka. Někde jsem ztratila klíče od auta. Teď nevím, co mám dělat.“
„Máte doma náhradní klíče?“
„Ano.“
„Tak v čem je problém? Odvezu vás domů, vezmete klíče. A pak vás sem zase přivezu.“
„Nechci vás obtěžovat.“
„Vše je v pořádku. Nespěchám. A jsem zvyklý pomáhat těm, kteří to potřebují.“
Žena / Ilustrační foto / Zdroj: greatsvadba.ru
Tak jsem se seznámila s Janem. Opravdu mi pomohl. Stali jsme se přáteli. Ukázalo se, že Jan, stejně jako já, měl spoustu volného času, které se prostě neměl komu věnovat. Je vdovec. Jeho dcera je vdaná a žije v jiném městě.
A s Janem se nikdy nenudím. Je to zajímavý člověk, máme hodně společných zájmů. Naše přátelství trvá 7 let. Ale nebýt mé nedbalosti a ztráty klíčů, žila bych dál, aniž bych cokoli změnila. A takto žije velké množství rodin.
Prostě si zvykli na své partnery. Žijí bez pocitů, nemají žádné společné zájmy a dokonce ani témata pro konverzaci. Nechtějí nic měnit. Teď jsem si uvědomila, že je to špatná pozice. Můj bývalý manžel nedokázal být šťastný v nové rodině. Ale alespoň se pokusil něco změnit, a proto k němu necítím zášť, ale naopak věřím, že měl pravdu.
PŘIPOMÍNÁME: UKÁZALO SE, ŽE JSEM ŠPATNÁ, KDYŽ JSEM KVŮLI MANŽELOVI OPUSTILA PRÁCI
