Když pracujete v domově důchodců, vidíte tolik překvapivých osudů, až je to děsivé. Jak nevyhnutelná spravedlnost, tak její beznadějná absence. Jedno je jasné – nemá smysl si něco vymýšlet, osud nás stejně semele lhostejně a nemilosrdně.
Babička / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Tato babička, kterou do domova důchodců přivedl její syn, se snažila něco pochopit. Její syn jí však vyprávěl spoustu nesmyslů o sanatoriu, odpočinku a léčbě. Nebyla hloupá, cítila, že lže. Ale snažila se nemyslet na špatné věci.
Lidem je třeba věřit, příbuzným je třeba věřit – co jiného by řekla? Vysvětlila jsem jí pravdu. Je to běžná věc, i když smutná. Nechcete být poslem přinášejícím špatné zprávy navždy. Ale v případě této babičky jsem to neudělala.
Syn / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Babička byla veselá, pozitivní a v jistém smyslu spravedlivá. Netrápila personál nudou a touhou po pozornosti, nevedla nudné babské řeči, raději nudu nějak rozptýlila. Stále věřila, že si ji syn brzy odvede domů.
Zpočátku se ještě objevil, v prvním měsíci. Tvrdil, že ji sem vzal na léčení, a dokonce zaplatil několik ošetření navíc. Ale na konci měsíce byl nadobro pryč.
Babička / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
A tady jsou její narozeniny
Babička je silná, energická, dožila se sedmdesáti let, a je stále čiperná. Snaží se chodit na procházky a provádět základní cvičení. Neutratí zbytek peněz na karamelky, jak je zde zvykem, ale raději za něco užitečného.
Vím, že dlouho neusne, je toho tady víc, bezcílná existence zabíjí každého. Ale v rodině s příbuznými by taková babička ještě běhala, otravovala sousedy, pořádala čajové dýchánky pro příbuzné a starala se o děti. Určitě by se dožila devadesáti let.
Babička / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Babička zůstala celý den u okna a čekala na svého syna. Pak se přiznala, byla to její chyba. Její dcera rostla a ona chtěla chlapce. Platilo, že syn je nadějí a dcera k ničemu. Svého syna porodila pozdě, ve svých čtyřiceti letech. Vložila do něj všechno, ale o dceru se nestarala, říkala, že se vdá. Dcera se tedy vdala a odešla do jiného města.
Syn se dlouho neženil, ale nedávno si přivedl domů snachu a ta matce vyhlásila válku už od prahu. Vlastní dceru poslala z dohledu, ale cizí dceru pustila dovnitř. To je to, co dostala.
Syn dlouho váhal, ale když ho žena začala vydírat svým těhotenstvím, podlehl, podstrčil matce dokumenty k podpisu a odvezl ji sem k nám.
Babička a dcera / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Večer čekalo na babičku překvapení: dort se svíčkami, rozhodli jsme se, že starou paní podpoříme. Ne proto, aby se vrátila ke svému synovi, ale aby jí její dcera odpustila.
A víte, že se to splnilo. Protože jsme ji předem vypátrali a řekli jí, kde je její matka. Večer si pro ni tedy přijela. Příběhy pro nás málokdy končí dobře, a proto si je o to více pamatujeme.
PSALI JSME: STARÁM SE O VNOUČATA, MOJE DCERA NEMÁ ČAS. ALE UNAVILO MĚ TO A ROZHODLA JSEM SE TOMU UDĚLAT KONEC
PŘIPOMÍNÁME: „PROČ PRÁVĚ JÁ MÁM SEDM SYNŮ, NEROZUMÍM TOMU“
