„Odcházím a budu s ním bydlet,“ říká mi moje starší sestra Alice, „má dobrý plat a obrovský dům!“
„Nemluv nesmysly, nebudu tam muset všechno prát, Zdeněk má hospodyni, o zahradu se stará zahradník a má i řidiče. A co děti? Jeho dcera je dospělá. Proč mi nikdo nemůže uvěřit, že mám konečně štěstí?“
Upřímně řečeno, měla jsem ze své mladší sestry radost. Přišel však okamžik nedůvěry. Koneckonců je jí skoro čtyřicet. Svého manžela pohřbila před dvěma lety. Nikdy neměli děti. Vrátila se tedy ke svému osobnímu životu.
Příběh dvou sester / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Jde jen o to, že to všechno jde tak rychle a bez závazků. Alice se jen zasměje – už nejsme nejmladší. Proč všechny tyto formality?
Příběh dvou sester / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Měla bys být šťastná i za mě!
Byla jsem ráda. Koneckonců jsme si se sestrou byly blízké už od dětství. I když byla asi o osm let starší než já. Když jsem přišla na svět, moje matka se mnou moc práce neměla. Moje sestra také ne. Vychovávala nás babička. Starší sestra se o mě moc nestarala.
Příběh dvou sester / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
A pak jsme nějak začali vyrůstat sami. Alice se vdala a po ní i já. Měla jsem děti, moje sestra přišla o manžela. Vzdálila se ode mě, byl v ní vztek. Bydlela v bytě své tchýně. Nevyhnala ji, ale ani na ni nepřepsala byt.
Od té doby, co to se sestrou šlo dobře, mě i naši starou babičku Alice navštěvovala jen zřídka. „Na babiččinu narozeninovou oslavu se nedostanu,“ řekla mi jednou, „jsme na dovolené.“
„Přišla bych, ale nemám čas, mám dost práce,“ opakovala, když byla babička nemocná.
Příběh dvou sester / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Musela jsem se o všechno postarat. S manželem jsme přestavěli starý dům jeho matky. Není nijak přepychový, ale má zahradu a zeleninovou zahrádku. „Na to mám zahradníka,“ řekla Alice, když jsem jí po telefonu vyprávěla o svých domácích pracích.
„Budeme žít v Turecku. Pořídíme si tam pozemek a já zestárnu na břehu modrého moře“. Nevyšlo to… Tři roky po přestěhování manžel Alice zemřel. A celé dědictví připadlo jeho dospělé dceři, která Alice vyhodila ze dveří.
„Dokážete si to představit?“ řekla moje sestra. „Jeho dcera mi řekla: Jdi pryč. Když byl její otec naživu, vždycky se usmívala. To je ale mrcha! Co jsem měla dělat? S manželem jsme žili ve společném manželství.“
Moje sestra se musela vrátit do Česka. Chtěla se vrátit do svého starého bytu, ale nikdo tam na ní nečekal. „Našla sis druhého muže a šla jsi za ním“, říká její bývalá tchýně, a já jsem do toho bytu pustila svou vnučku, neteř tvého mrtvého muže. „Mám tolik dluhů“, pláče moje sestra, brzy jí bude padesát, a nemá kde bydlet. „Můžu u tebe měsíc nebo dva zůstat? Dokud se situace neuklidní“ zeptala se.
Nemohla jsem odmítnout svého jediného člena rodiny. Ať si najde práci a bydlení. Situace se zlepší. A tyto měsíce se protáhly na několik let. A i teď se nemá v úmyslu odstěhovat. I když moje děti daly tetě svůj pokoj a přestěhovaly se do předsíně. Ale už jsou dospělé, je pro ně těžké žít v předsíni.
Příběh dvou sester / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Manžel se se mnou začal hádat. Přítomnost mé sestry se mu nelíbí. Ale co mohu dělat? Jak ji mohu vyhodit? „Ani po sobě neuklidí nebo neuvaří,“ řekl mi manžel. „Naší dceři je šestnáct a podřimuje na postýlce vedle svého čtrnáctiletého bratra. Měla bys alespoň přemýšlet o našich dětech. Alici je padesát a ty ji hlídáš. A nedává nám žádné peníze. Nemůžu ani dokončit předělávku, aby děti měli soukromí!“ Pak by ale Alice neměla kam jít.
Všechno je to pravda. Alice chodila do práce, ale všechny její příjmy šly na splácení dluhů a nákup oblečení. Protože před odjezdem do zahraničí zahodila všechno teplé oblečení. S manželem jsme se málem rozvedli – situace byla tak napjatá. Poté jsem musela odjet na dlouhou služební cestu. Téměř měsíc. Po příjezdu jsem zjistila, že v bytě probíhá rekonstrukce. Manžel se rozhodl rozdělit obývací pokoj a předsíň, rozebral spíž, děti jsou v Alicině pokoji a ona sama v našem byte již není. „Ty jsi neměla to srdce si s ní promluvit, ale já ano. Je pryč.“ Nehádali jsme se. Prostě jsem jí to všechno vyložil a ona šla žít svůj život.
Příběh dvou sester / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Ukázalo se, že můj manžel dokázal najít slova, aby mé sestře vysvětlil, že je čas být čestný. Naše rodina spolu dobře vycházela. A moje sestra nechyběla. Od té doby ale uplynul již rok. Samozřejmě se na mě zlobila a přestala se mnou komunikovat. „Vyhodili mě z domu, aniž bych dostala jediný halíř!“ stěžovala si svým přátelům.
Samozřejmě, ale ani naše babička, které je přes 80 let, s ní nechce mluvit. Všichni už jí mají plné zuby. Alice se urazila, že se jí nezastala ani babička. Příbuzní byli na mé straně – dospělé bezdětné ženě trvalo dva roky, než se usadila. A postavila se zpátky na nohy. Babička jí samozřejmě žádné dědictví neodkázala. Koneckonců moje matka stále žije, má bratra a pět vnoučat.
„Jako malá jsem ji tolik hlídala, a takhle se ke mně zachovala“, říká Alice všem kolem. Ale všichni jsme již dospělí. Nejsme malí. Padesátiletá žena by se o sebe měla dokázat postarat.
PSALI JSME: PŘEMLOUVÁM BABIČKU, ABY NÁM DALA BYT, PROTOŽE BRZY BUDEME MÍT DÍTĚ A NEMÁME VLASTNÍ BYDLENÍ
PŘIPOMÍNÁME: 30LETÝ PÁKISTÁNSKÝ ŽENICH SESTAVIL SEZNAM POŽADAVKŮ PRO BUDOUCÍ MANŽELKU
