Sama pocházím z Královehradeckého kraje. Mám manžela z Prahy. Seznámili jsme se s ním, když jsem studovala. Bydlela jsem tehdy u příbuzných, ve stejném vchodu jako můj budoucí manžel.
Michal je o čtyři roky starší než já. Už v té době pracoval, pronajímal si byl. Po studiu jsem se rozhodla zůstat v Praze s Michalem. Taky jsem si našla práci. Za pronájem jsme platili společně.
Naštěstí můj strýc z nějakého důvodu se rozhodl v závěti uvést, že veškeré dědictví bude moje. A to byly dva byty v Královehradeckém kraji a dům.
Jeden byt jsem se rozhodla nechat a pronajímat. Další prodala spolu s domem. Obržené peníze stačily přesně na nákup dvoupokojového bytu.
V prací se mi dařilo. Komerční firma, kde pracují, rychle rostla, během několika let se mi podařilo získat povýšení.
V tomto období plat zůstal stejný, ale nyní pracuji doma. Ale manžel ještě před půl rokem byl propuštěn a stále si hledá práce. I když se podle mého názoru příliš nesnaží.
Nedávno mi řekl, že bychom si měli koupit novou televizi. Zopakují, že je to půl roku, co nedostával plat. Nejzajímavější je, že televize už máme, a nyní není důvod k takovému nákupu.
Řekla jsem mu to klidně, ale on se začal hádat. Tak jsem mu řekla svůj hlavní argument, že v době, kdy nepracuje, je nerozumné tak značné plýtvání.
A v tu chvíli manžel začal mluvit, že všechno bude tak, jak on řekne. Šly argumenty, že je to on, kdo je majitelem bytu a po celou dobu byla na něm také velká část odpovědnosti.
Zde jsem mu s čistým svědomím připomněla, že na byt nedál ani korunu. Navíc plat mám dlouhodobě vyšší než on. A poslední půlrok žije za mé peníze. Podivná pozice pro zodpovědnou hlavu rodiny.
Samozřejmě, můj manžel neměl nic, čím by odrazil mé argumenty. Řekl, že se mnou nemá smysl mluvit. A podle mého názoru jsem udělala všechno správně.
PSALI JSME: „NEZASLOUŽÍŠ SI DORT“: TCHYNĚ VYČÍTALA DÍTĚTI, ŽE OŠKLIVĚ KRESLÍ
PŘIPOMÍNÁME: ADOPTOVANÝ CHLAPEC DAROVAL PĚSTOUNSKÉ RODINĚ DŮM JEJÍCH SNŮ