Paní Marie seděla u okna. Umyla by to, ale neměla sílu. Na zahradě byl plevel. To ale paní Marii nevadilo. Nyní i uvnitř domu se pohybovala obtížně. Zima byla krutá. Stará kamna fungovala špatně. Žena šetřila dřívím. Paní Marie se proto snažila topit v kamnech ne každý den. Do obchodu chodila ještě méně často.
V únoru se pořádně nachladila. Myslela si, že už se nevylíže z nemoci. Lékař vyšetřil paní Marii. Pak zavrtěl hlavou a řekl: „Léky ne vždy pomohou. Důležitá je touha žít a bojovat s nemocí.“ „Prožila jsem svůj život,“ odpověděla žena a otočila se.
Právě tato touha žít se každým dnem rozplývala. A proč? Pro koho? Ale nemoc stále ustupovala. Sousedka Barbora ji navštěvovala každý den, přinášela horkou polévku.
„Trávíš se mnou tolik času. Máš doma spoustu práce,“ prosila paní Marie.
„To nevadí! Já to zvládnu,“ odpověděla Barbora a rychle zatopila v kamnech. „Řekla jsem manželovi, aby přišel v sobotu a naštípal dříví. Potřebujete teplo.“
Sousedce bylo čtyřicet let. Aktivní, pracovitá, usměvavá. Studovala ve stejné třídě s jejím synem. Filip poté odešel studovat do města. Zůstal tam. Oženil se. Lenka, synova manželka, je kráska. Někdy navštěvovali paní Marii, ale nic nepomáhali.
Stařenka / Ilustrační foto / Zdroj: smolnews.ru
Ale stařenka se kvůli tomu na svou snachu nezlobila. Ať je syn šťastný. Pak se narodil vnuk. Když trochu povyrostl, trávil celé léto u babičky. Pak začal navštěvovat méně často. Jako celá rodina. Několikrát v létě a po Novém roce. V létě Lenka žvýkala snítku kopru a řekla: „Proč máte tak velkou zeleninovou zahradu? Nemáte na to dost síly.“
„Přijeďte v srpnu, sklidíme sklizeň. Zeleniny budete mít dost na celou zimu.“
„Mami, koupíme v obchodě,“ přerušil Filip.
Na konci srpna paní Marie zavařovala ovoce a zeleninou a myslela si, že v zimě je otevřou a vzpomenou si na babičku. A s prvním sněhem začínala plést ponožky a palčáky pro svého syna, snachu a vnuka. A už o zimních prázdninách je darovala. Paní Marie věděla, že nenosí její dárky. Ale přesto pečlivě pletla.
Filip několikrát nabídl své matce, aby se přestěhovala do města. „Ne, synu. Tady je můj domov, dětství, mládí a vzpomínky na tvého otce. Tohle je můj život,“ odpovídala stařenka. Chtěla být blíž svému synovi, ale neodvážila se přestěhovat. Strávila zde celý svůj život. Manžel paní Marie zemřel před dvaceti lety. Filip studoval na univerzitě ve městě. Žena se cítila osamělá.
Stařenka / Ilustrační foto / Zdroj: imenamag.by
Večer seděla stará žena u okna. Vzduch byl čerstvý.
„Paní Marie, jak se máte?“ zvučný hlas sousedky vrátil ženu zpět do reality. Stařenku přišla navštívit Barbora se svými dětmi. Přinesla domácí koláče. Rodina sousedky byla velká: čtyři starší synové a dvě mladší dcery. A teď byla Barbora v jiném stavu. Její manžel je silný muž, nepije. Od dětství snil o velké přátelské rodině.
„Užívala jste dnes léky?“ zeptala se Barbora.
„Užívala jsem, ale proč je potřebuji? V tomto světě mi zbývá málo času,“ povzdechla si paní Marie.
„Paní Marie, co je to?“ zeptala se osmiletá Anička a ukázala na rukavici, kterou začala stařenka plést. Zatímco si dospělí povídali, sestry hledaly v místnosti něco zajímavého.
Stařenka / Ilustrační foto / Zdroj: novostiifakty.mediasole.ru
„Pletla jsem rukavici, ale nedokončila jsem,“ odpověděla.
„Dejte mi to, prosím, až skončíte,“ poprosila dívka s úsměvem. Paní Marie byla zmatená, ale souhlasila.
„A můžu se naučit plést sama,“ řekla zasněně Anička. „Pak budu plést pro sebe, pro svoji sestru a pro své bratry. Paní Marie, prosím, naučte mě plést.“
„Přijď tedy zítra, začneme se učit.“
Všichni si sedli ke stolu a popíjeli čaj. Sousedka mluvila o svém životě. Paní Marie se dívala na Barboru, na děti, které jedly koláče. A v její duši se stalo teplejší. Chtěla být zdravá, aby naučila plést Aničku. Ve skříni je hodně příze. Bude s dívkou plést palčáky a ponožky pro všechny. Nyní se cítila opět potřebná.
PŘIPOMÍNÁME: CHLAPEC NEMĚL MATKU, VYCHOVÁVALA HO BABIČKA. JEDNOHO DNE ALE POTKAL DÍVKU V LÉKÁRNĚ
