Už od mládí jsem snila o vlastním autě. Po dosažení věku, kdy je možné získat řidičák, jsem se chtěla přihlásit do autoškoly, ale pořád jsem na to neměla dost času. Nejprve univerzita, pak jsem děti porodila a vychovávala. Mám dvě děti: syna a dceru.
Získat řidičák jsem mohla až po odchodu do důchodu. Moc jsem chtěla vozit vnoučata všude autem. Proto jsem se rozhodl koupit auto na úvěr. Z nákupu jsem měla velkou radost. I když jsem se před svými dětmi cítila trochu nepříjemně: vždycky jim chyběly peníze.
Žena v autě / Zdroj: kenguru.plus
Tak jsem jim vždycky pomáhala. Ale poté, co jsem si vzala úvěr na auto, můj důchod mi stačil jen na úvěr a na život. Pomáhat svým dětem už jsem nemohla. Ale už nejsou malé, samy se musí vyrovnat se všemi problémy, včetně finančních.
– Proč sis koupila auto? Kdybys chtěla, řekla bys mi, že bych tě odvezl, kam potřebuješ! – nešťastně mi řekl můj syn Tomáš.
Moje dcera Monika nebyla tak kategorická. Auto řídila sama. Jen mi řekla, abych byla opatrnější na silnici, protože už jsem starší. Přišlo mi to hodně nepříjemné, protože se nepovažuji za starou a zdraví mám v naprostém pořádku.
Babička s vnoučaty / ilustrační foto / Zdroj: egeriya.ru
Děti pak pochopily, že když mám auto, je to pro ně velmi výhodné. Vždyť jsem vozila vnoučata do školy a vyzvedávala je, vozila je na různé kroužky. A mě se to opravdu moc líbilo, byla jsem ráda že časti vidim děti a také že jsem za volantem.
A moje švagrová Eva mezitím skončila se svým třetím dítětem na mateřské dovolené a rozhodla se také pořídit si řidičák. Dokonce jsem Evu vozila sama na studium. I ona brzy dostala řidičák.
Uplynuly dva týdny a večer za mnou přišel můj syn Tomáš a řekl:
– Eva chce auto. A já ji nemůžu koupit. Platím hypotéku na byt a úvěr na auto. Mami, na co ty potřebuješ auto? Jsi v důchodu. Daruj své auto Evě!
Jsem byla v šoku od takové drzostí. Měla jsem slzy na krajíčku a řekla
– Jste tak bezohlední. Dala jsem vám dobré vzdělání. Tolik let vám pomáhala. Máte své rodiny, jste dospělí. A teď jsem se rozhodla splnit si svůj sen. To se mi povedlo. Nedám Evě své auto. Když ho chce, ať jde do práce a sám si ho koupí.
Rodinná hádka / ilustrační foto / Zdroj: family3.ru
Tomáš se urazil a odešel. Uplynul měsíc. Za tu dobu mi ani syn, ani Eva nezavolali.
Hodně se mi stýskalo po vnoučatech a za synem se mi stýskalo. Koupila jsem si něco dobrého a jela za nimi na návštěvu. Z mé návštěvy nebyl nikdo nadšený. Švagrová mě ani nepozdravila. Jen se oblékla a šla za kamarádkou. Tomáš strávil se mnou patnáct minut a šel do garáže.
Babička / ilustrační foto / Zdroj: depositphotos.com
Šla jsem ven s vnoučaty, jsme se prošli a potom jsem jela domů. Udělala jsem krok k usmíření. I když si myslím, že mé viny v té hádce není. Usmiřovat se semnou nikdo nechtěl. To je jejich právo. Abych se nenudila, zapsala jsem se do sboru, kde už léta zpívají moje kamarádky. Moc se mi tam líbí.
Sbor / ilustrační foto / Zdroj: dndzmusic.in.ua
Doufám, že časem mě moje děti pochopí.
Jsem člověk. Zestárla jsem, ale to neznamená, že nemám právo mít auto. Můj život ještě neskončil. Proč bych měl žít jen pro děti? A kdy tedy mám žít pro sebe?
PSALI JSME: „ŽENA SEDĚLA NA OKRAJI MOSTU A DÍVALA SE DOLŮ“: MALÁ DÍVKA BEZ DOMOVA ZACHRÁNILA JÍ ŽIVOT
PŘIPOMÍNÁME: V DEN SVÝCH 65. NAROZENIN MI TCHÝNĚ DAROVALA KOŽICH A DIAMANTOVÉ NÁUŠNICE
