Faktem je, že paní Myšková má čtyři děti: tři syny a dceru. Všichni žijí v jedné vesnici, kromě dcery. Vystudovala univerzitu a seznámila se s mladým mužem z města, vzala si ho a zůstala tam.
Všechna vnoučata od synů vždy navštíví dědu s babičkou o víkendech, o prázdninách zůstávají, mohou být u nich měsíce a pomáhají starým lidem na zahradě, v domácnosti.
Dcera má jen jednoho syna, je mu už 15 let. Jmenuje se Pavel. Když byl mladší, dcera ho vozila k rodičům na celé letní prázdniny. Pavel rád pomáhal s hospodařením a prarodiče z něj měli radost.
Teprve v posledních letech se Pavel velmi změnil. Přijede jen s matkou a otcem na pár dní a pak chce zpět do města. Nejprve se ho paní Myšková snažila přemluvit, aby zůstal déle, a pak toho nechala.
– Bylo mi jasné, že náš životní styl a životní styl vnuka z města se liší. A to je velmi nepříjemné. Spát si rád lehne po půlnoci a probouzí se nejdříve po obědě, kdy už jdeme odpočívat, protože vstáváme s prvními kohouty, – říká babička.
– Pak začal si hodně vybírat v jídle. Nechce jíst nic normálního a obyčejného, chce jen burgery, grilované kuře a Coca-Colu.
– Od počítače se ho nedá odtrhnout! Mám z toho všeho velký strach. Ale poslouchá mě někdo? Takže je pro mě jednodušší ho nezvat na návštěvu, než snášet to všechno. On k nám ani nehne. Možná je to špatně, ale dcera mě neodsuzuje.
– Přátelí se s někým z vesnice?
– Dřív se přátelil, když sem jezdil na celé léto. A teď mají jiné zájmy a nenajdou společnou řeč. Všichni už vyrostli.
Když jsem vyslechla paní Myškovou, dospěla jsem k závěru, že má pravdu. Koneckonců, současní děti jsou velmi obtížné a najít s nimi společnou řeč je velmi obtížné! A to i rodičům, co tedy říkat o prarodičích.
PSALI JSME: JSEM BLÁZEN DO SVÉ PODIVNÉ TCHYNĚ. NIKOHO TAKOVÉHO JSEM JEŠTĚ NEPOTKALA