Prosila, aby jí koupili lístek na vlak, ale lidé procházeli kolem: Zastavila se pouze jedna žena

Jana stála u okna a pozorovala šedý studený déšť. Už dávno věděla, že její manžel má milenku, on si své rodiny nikdy nevážil. Špatně se choval i k vlastnímu synovi. Žena s ním žila spíše ze zoufalství než z velké lásky. Vdala se za něj, když byla studentkou třetího ročníku. Samozřejmě se jí v tu chvíli zdálo, že je to dospělý, soběstačný člověk a že s ním bude šťastná.

Jednoho večera přišel domů zasmušilý a řekl jí to, co se ona bála uslyšet.

„Jano, přestal jsem tě milovat. Omlouvám se, ale to se občas stává. Mám jinou ženu. Brzy se nám narodí dcera. Musíš pochopit, že tě tady nepotřebuji. Proto tě žádám, abys odešla. Slibuji, že budu synovi každý měsíc platit alimenty,“ jako by se nic nestalo, řekl manžel.

„Kam máme jít?“ zašeptala žena.

„Jdi k otci, máš domov. Máš 2 týdny na vystěhování,“ odpověděl muž podrážděně.

Jana vešla do synova pokoje, podívala se, jak klidně Kuba spí a začala plakat. Nechápala, jak se může všeho vzdát a přestěhovat do vesnice. Má tady celý život. Syn chodí do školy, dobře se učí a má přátele. Ale teď bude muset do neznáma. Ze svého platu učitelky si nebude moci pronajímat byt v hlavním městě. Jana nechtěla zůstávat v tomto domě ani minutu …

Na nádraží stála příjemná starší žena. Ne, paní Zuzana nežebrala, jen prosila četné kolemjdoucí, aby jí koupili lístek na vlak, protože byla právě propuštěna z nemocnice a nemůže jet domů, protože zůstala bez peněz. Kolem procházeli stovky lidí, ale všichni se lhostejně dívali na ubohou stařenku. Dlouho nemohla stát, bolely ji nohy.

„Mami, počkej, mám rozvázané šňůrky,“ řekl Kuba.

Jana se zastavila, položila těžký kufr na asfalt a těžce si povzdechla.

„Promiň, nemůžu se dostat domů, pomoz mi, kup mi lístek,“ řekla stařenka žalostně a podívala se Janě do očí.

„Dobrý den, co se vám stalo?“ zeptala se Jana a přistoupila k ženě.

„Ležela jsem v nemocnici skoro měsíc a po propuštění jsem si uvědomila, že jsem utratila všechny své úspory. Nemám peníze ani lístek na vlak, už 3 dny spím na nádraží,“ vysvětlila paní Zuzana.

„Pane Bože, jak to?!“ Jana se divila. „Samozřejmě vám koupím lístek. Pravděpodobně chcete jíst? Kubo, my si sedneme na lavičku a ty koupíš babičce sendviče a horký čaj,“ obrátila se Jana na syna.

Lída otevřela poloprázdnou peněženku a podala peníze synovi.

„Děkuji! Vidím, že ty sama nežiješ bohatě. Není škoda utratit své poslední peníze za cizího člověka?“ zeptala se žena.

„Ne, to není škoda. Nyní jste v ještě těžší situaci než já,“ přiznala Jana upřímně.

Kuba se brzy vrátil s horkým čajem a sendviči.

„Děkuji, zlato,“ zašeptala starší žena a otřela slzy.

„Odkud jedete, zlato? Vidím, že vypadáš velmi smutně.“

Jana si těžce povzdechla a vyprávěla ženě celý příběh. Cítila teplo a laskavost od stařenky, protože vyrůstala bez matky a nikdy necítila mateřskou lásku. Otec pil. Od raného dětství chápala, že ji nikdo nepotřebuje.

„Jak je to možné?! Žili jste spolu 10 let! A on vás vyhnal, i když věděl, že nemáte kde žít,“ žasla paní Zuzana.

„Nějak to zvládnu. V každém případě udělám vše pro to, abych syna postavila na vlastní nohy.“

„Zdá se mi, že jsem našla člověka, kterého jsem týden hledala,“ usmála se žena. „Jano, pojď se mnou, všechno ti vysvětlím později.“

„Kam?“ překvapená mladá žena si myslela, že stařenka se nejspíš zbláznila.

„Nejsem blázen,“ usmála se babička. „Prosím, pojďte se mnou.“

„No dobře,“ odpověděla Jana nejistě. „Musím dát kufr do úschovny.“

„Není třeba, vezmeme si taxík,“ řekla paní Zuzana.

Jana vůbec ničemu nerozuměla, ale z nějakého důvodu této neznámé ženě věřila. Paní Zuzana posadila Janu a jejího syna do taxíku. Potom žena vytáhla z kapsy malou úhlednou peněženku a podala řidiči velkou bankovku.

„Nerozumím vůbec ničemu,“ řekla Jana.

„Buď trochu trpělivá, teď přijdeme domů a já ti všechno vysvětlím,“ usmála se žena.

Po 15 minutách taxík zastavil u obytného domu v centru města. Paní Zuzana vytáhla z kapsy klíče a vyzvala Janu a jejího syna, aby ji následovali. Po dalších 5 minutách společně vstoupili do prostorného, ​​pohodlného bytu s krásným nábytkem.

„Ciťte se jako doma.“

Jana se opatrně posadila na pohovku, aniž by si uvědomila, co ta podivná žena dělá.

„Jak jsi pochopila, Jano, tohle je můj byt a já nejsem stará žebračka bez peněz, ale zámožný, ale úplně osamělý člověk. Nemám děti a můj manžel zemřel před několika lety. Teď jsem si uvědomila, že se cítím osaměle. Nejprve jsem podala inzerát, že hledám slušné lidi, kteří by se o mě měli starat a já jim odkážu majetek. Kromě tohoto bytu mám také dům za městem. Kdybys věděla, kolik lidí odpovědělo na můj inzerát.

S mnohými jsem mluvila a zároveň jsem pochopila, že tito lidé nejsou laskaví. Bylo mi v jejich přítomnosti velmi nepříjemně, všichni se zajímali výhradně o můj majetek, nikdo se na mě ani neptal. Bála jsem se, uvědomila jsem si, že moji opatrovníci se mě mohou snadno zbavit předčasně. V tu chvíli jsem dostala tento nápad s nádraží a lístky. Myslela jsem, že takhle se dá najít opravdu laskavý a citlivý člověk.

Několik dní jsem tam chodila, 2 hodiny stála a prosila lhostejné kolemjdoucí o pomoc. Přísahala jsem si, že odkážu majetek prvnímu člověku, který mi koupí ten lístek, a tím člověkem jsi byla ty. Když jsem uslyšela příběh o tvé nezáviděníhodné situace, uvědomila jsem si, že nás prostě spojil osud. Souhlasíš?“ zeptala se stařenka. „Kubo, chceš se mnou bydlet? Budeš mít soukromý pokoj, koupíme ti počítač.“

„Samozřejmě chci,“ chlapec byl potěšen. „Mami, prosím, zůstaňme u paní Zuzany.“

„Můžeš mi říkat babička, budu velmi potěšena.“

„Děkuji,“ zašeptala Jana a objala starší ženu.

O šest měsíců později se šťastná rodina: Jana, paní Zuzana a Kuba chystala na výlet. Jana ani starší žena stále nevěřily ve své štěstí. Jana našla maminku a babičku a paní Zuzana teď má úžasnou dceru a vnuka!

PSALI JSME: STAŘENKA, KTEROU OPUSTILY JEJÍ DĚTI, NEVĚDĚLA, JAK PŘEŽÍT ZIMU V ROZPADAJÍCÍM SE DOMĚ. NAJEDNOU ALE NĚKDO ZAKLEPAL NA DVEŘE

PŘIPOMÍNÁME: NAŠTVALA MĚ MATKA S DĚTMI VE VLAKU A KŘIČELA JSEM NA CIZÍ DĚTI