Jmenuji se Ludmila, jsem vdaná za svého manžela více než 10 let, máme 9letou dceru a 4letého syna. Žili jsme na vesnici, pak jsme se přestěhovali do města. Jednoho dne, když jsem procházela kolem domu, viděla jsem v okně děti. Myslela jsem si, že to je mateřská škola, ale pak jsem přečetla, že je to dětský domov.
Ten den v práci bylo všechno jako obvykle. Večer jsem šla domů a viděla jsem děti, které si hrají na hřišti poblíž dětského domova. A jen jeden chlapeček, kterému byly asi 3 roky, stál u plotu smutný a osamělý. Když se na mě podíval, viděla jsem v tom pohledu tolik smutku … Nemohla jsem projít kolem a přistoupila jsem k němu. „Ahoj, zlato. Jak se jmenuješ?“ obrátila jsem se na toho chlapečka. „Jiří!“
„Jiří, krásné jméno. Stejně jako můj manžel. A já jsem Ludmila. Budeme přátelé?“ a dala jsem mu sladkosti, které jsem vždy nosila s sebou. Jiříček vzal cukroví a souhlasil s mou nabídkou přátelství. Rozloučili jsme se a on utekl. A šla jsem vyzvednout syna ze školky.
Celou cestu jsem nemohla dostat z hlavy myšlenku na chlapce s očima dospělého, měly tolik utrpení a nedůvěry k lidem. Když děti usnuly, rozhodla jsem se o chlapečkovi říci manželovi. Byl také velmi smutný. Miluji ho především kvůli jeho laskavosti a soucitu.
Chlapeček / Ilustrační foto / Zdroj: live41media.com
Příští den večer jsem se vracela z práce a uviděla svého malého přítele. „Ahoj, Jiří! Jak se tu máš?“ přistoupila jsem k němu a podala mu tabulku čokolády. „Dobře! Děkuji,“ odpověděl najednou se na jeho tváři objevil úsměv. Bylo to vidět, že jeho srdce malého začíná tát. Je to krásné dítě! Kde je jeho matka? Tak malý a už tak osamělý.
Uplynuly tedy asi dva měsíce, když jsem každý den chodila do dětského domova a pokaždé mu přinášela dobroty a hračky. Chápala jsem, že je ke mně připoutaný a pak mu bude těžké si ode mě odvyknout, ale nemohla jsem s tím nic udělat.
„Jiříček má v sobotu narozeniny, pojďme mu poblahopřát,“ navrhla jsem manželovi. Okamžitě souhlasil a řekl, že by bylo dobré vzít s sebou i děti. V sobotu jsme v dětském obchodě koupili autíčko, který můj syn vybral pro Jiříčka. Dcera vybrala nafukovací balonky a sladkosti. Všichni společně jsme šli poblahopřát oslavence.
Když nás Jiříček uviděl, byl velmi šťastný. Každý člen rodiny se seznámil s mým přítelem. Dali jsme mu dárky. Chlapeček byl v šoku, nejprve se zasmál a pak se náhle vrhl k mým nohám a rozplakal: „Mami, mami, prosím, neopouštěj mě! Slibuji, že se budu chovat slušně, jen mě neopouštěj. Miluji tě, mami!“
Chlapeček / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Vychovatelka ho vzala a řekl nám: „Co jste udělali? Je k vám připoutaný a myslel si, že si ho vezmete. A teď co, vidíte?“
Celý den jsme mlčeli. V noci se mi nepodařilo usnout, hodně jsem přemýšlela. Příští den po práci jsem šla do dětského domova, ale Jiříček nebyl na ulici. Zeptala jsem se vychovatelky, kde je, odpověděla, že má zápal plic a nyní je v nemocnici. Požádala jsem ji, aby mi řekla, kde leží.
„Dobře, dám vám adresu nemocnice. Jen vy byste o něčem rozhodli,“ řekla. „My jsme se rozhodli! Chceme ho adoptovat!“ prohlásila jsem najednou. Pak jsem si pospíšila do práce k manželovi a řekla mu o svém rozhodnutí. Usmál se na mě a zeptal se: „Dokážeš milovat dva Jiří najednou?“
Po propuštění jsme ho přivezli domů. Jak byl šťastný! „Seznamte se s mým bratrem,“ hrdě řekl náš syn a představil Jiříčka svým přátelům.
PŘIPOMÍNÁME: TÁTA SE VZDAL DCERY A ONA SKONČILA V DĚTSKÉM DOMOVĚ. POTOM ODTAMTUD VZALA MALOU HOLČIČKU
