Dříve jsem si myslela, že něco takového je možné vidět jen ve filmu. Koneckonců, celý můj život se již dávno změnil v nudné a nekonečné všední dny.
Všechno se změnilo, když mi bylo padesát dva let. Ukázalo se, že děti nyní žijí dávno samostatně, už mě nepotřebují a láska k manželovi už není, pocity už zcela zmizely. Žijeme spolu jako sousedé. Cíle společné teď nemáme, každý má nyní svou vlastní cestu. A z takového života bude unavený snad každý.
Nedávno jsem potkala někoho, koho jsem milovala ještě ve škole. A v ten okamžik se vše změnilo. Cítila jsem nával vzpomínek, nostalgie, skutečných emoci! Jako bych byla zase školačka.
Můj spolužák měl podobné problémy. I on žil se svou ženou jako sousede, děti už vyrostly. Mluvili jsme dlouho, a byl pocit jako bychom prožili spolu celý život. Uplynulo tolik let a my se smáli a blbli jako spolužáci. Najednou jsem si uvědomila, že mi osud dává druhou velkou šanci změnit svůj život.
Možná to zní dost směšně, ale já a můj spolužák nemáme jen vzpomínky, ale chceme vážně vztah. Nikdo to nepochopí. Z mého okolí, z rodiny. Ale teď mě vůbec nezajímá, co si budou myslet, jak mě budou odsuzovat.
Už nemohu překonat tyto živé a dávno zapomenuté emoce. Cítím se vedle něj jako mladá holka, lehká, spokojená, jako by za mnou nebylo tolik let, dětí, bolesti, starostí, jiných radostí. Budou mi mé děti rozumět? Není to poprvé, co jsem o tom přemýšlela. Vždyť jsou už dospělí. Nezasahuji do jejich vztahu, proč by tedy měly lézt do mého života?
Takže zatím stojím na jakési křižovatce. Musím se rozhodnout, říct manželovi, dětem, známým. Jedni odsoudí, jiný snad pochopí. Můj nový nebo zapomenutý starý vyvolený by měl také vyřešit podobné problémy ve své rodině. A pak budeme spolu. Je to správné? Myslím, že je. Nemůžu strávit poslední roky s manželem, se kterým se nudím, chci žít.
PŘIPOMÍNÁME: VYPADAL JAKO ŽIVÝ KAKTUS: MALÉ ŠTĚNĚ ZACHRÁNILI A NAŠLI PRO NĚJ NOVÝ DOMOV