Bydlím v pětipatrovém domě, kterž se nachází v jedné z častí města. Není to tak dávno, co se k nám nastěhovali nové sousedy. Normální rodina s devítiletým klukem.
Lidé byli milí a přátelští. Nikdy se nehádali, nebo to dělali tak, že o tom nikdo neslyšel, nekouří ani nepojí.
Venku bylo v polovině jara. Počasí bylo parádní. Teplé jarní paprsky ohřívaly zemi a budily ji ze zimního spánku.
Dlouho jsem nevycházela na balkon. V zimě se to určitě nechce dělat. A pak jsem si uvařil šálek voňavého čaje a rozhodl jít na bankou se podívat, co se u nás děje.
U vchodu se shromáždilo několik dětí, mezi nimi i nový soused. Jeden z chlapců ukazuje svůj nový telefon. Nedávno mu ho darovali rodiče k narozeninám. Telefon byl dost drahý.
V tu chvíli vyšel na balkon soused, který bydlí o dvě patra níž než já. Chlapec, který spatřil tatínka, přiběhl blíž k balkonu a nechal dav kluků stranou.
Po chvilce už na otce křičel: „Tati, tati, já si takový telefon moc přeju. Kup mi ho prosím!”
Otec s odpovědí neváhal: „Pokud budou na konci ročníku všechny jesníčky, tak určitě k narozeninám uděláme takový dárek.”
Chlapec se zamyslel, nenapadlo ho, že by mu otec takovou nabídku dal.
„Tati, já a může být polovina jedniček teď a polovina příští rok?”
Táta se zamyslel a pak řekl: „NE, nesouhlasím. Právě jsi zničil svou kreditní historii.”
Celý dvůr se smál. Odpověď chlapce už nikdo neslyšel.
PŘIPOMÍNÁME: HODINA ZEMĚ: JAK ČEŠTÍ OBYVATELE DNES MOHOU PODPOŘIT OCHRANU KLIMATU PO CELÉ PLANETĚ