Můj manžel pochází z Kazachstánu. Je to krásná země s bohatými tradicemi a kazašští manželé z nich dělají úžasné, starostlivé, domácké a milující děti. Když jsem plánovala svatbu, myslela jsem si, že mám štěstí.
Ukázalo se však, že můj konkrétní muž má vadu. Nevím, jestli to byla kazašská mentalita, nebo jen mužské mýty ze dvora, ale věřil, že žena by měla být šťastná a vděčná muži už jen za to, že si ji vzal za ženu. Už jenom proto, že ho má, by měla být šťastná.
A dlužila svému muži všechno a vždycky
Bylo to, jako by si kupoval otroka, ale otrokovi zůstává alespoň právo nemít rád svého pána, snít o útěku. Dokonce jsem neměla právo rozhodovat o svých emocích: musela jsem ho zbožňovat, ať udělal cokoli.
Přesto neměl žádný konflikt s tím, že jsem ho nepřetržitě uspokojovala – a udělala si čas na čtyři práce. On mel jednu práci a vydělával o polovinu méně. Je logické, že ten, kdo má větší příspěvek do rodinného rozpočtu, má rodinu na starosti. Ale ani můj manžel, ani jeho rodina nebyli v rozpacích.
Dva víkendy strávil hraním počítačových her. Přišla jsem domů z práce v devět večer a můj muž neměl radost z toho, že nedostal čerstvé jídlo.
Naštvaná, že jsem si neudělala vlastní knedlíky. Laskavá a starostlivá tchyně s radostí zadělávala těsto, motá nádivku a nechávala mi všechny ty dobroty, abych mohla udělat knedlíky pro celou rodinu. Nezáleželo na tom, že jsem přišla vyčerpaná a přála si položit hlavu na polštář a omdlít.
Zvlášť divné mi připadalo, že v rodině byli dva kluci a já jsem jim stále musela kontrolovat domácí úkoly, ale vlastně jsem je k tomu nutila, protože otec ani babička se je nikdy nesnažili nasměrovat k sešitům. O ručních pracích nemluvím, děti byly líné a já s nimi měla starost, někdy až do jedné hodiny v noci.
V určitém okamžiku jsem se dostala do varu. Nedávala jsem peníze do rodinného rozpočtu, vlastně jsem je nedávala do chamtivých rukou svého manžela a tchyně. Koupila jsem si nové oblečení, oblékla děti, bylo načase. A přestala jsem uklízet.
Přišla mě navštívit tchyně a zatvářila se jako koza: prach, smetí. Chodila po bytě, ukazovala prstem a ukazovala mi, co se v mém domě děje! Ale připomněla jsem manželovi: já vydělávám peníze, já kupuji potraviny, já platím dovolené. A on neumí ani opravit kohoutek, tak já musím zavolat instalatéra a zaplatit mu.
Nevidím ani manželovy peníze, neplatí dokonce ani za internet a naše mobilní telefony. V noci hlídám děti, ale ani o polední pauze mě nenechá půl hodiny spát a už se vzpírá a fňuká, jak je pro něj těžké prohrávat v jeho počítačových hrách.
Byl v rozpacích, pak přiznal – není to dobré. Souhlasil, že bude uklízet jednou týdně. Po prvním úklidu ale udělal skandál toto není mužská práce. Vzal by mi děti a rozvedl se se mnou, protože jsem byla tak zbytečná. Pokrčila jsem rameny, vzala si tašku a šla za matkou.
Trochu jsem se vyspala, přešla na normální stravu bez knedlíků, místo jednoho ze svých zaměstnání jsem šla na rekvalifikační kurz. Navštěvuji manžela a děti, které se samozřejmě za tu dobu naučily uklízet a dělat domácí úkoly. A dokonce se věnují řemeslům. Moje tchyně dělá knedlíky sama a připravila je pro rodinu: děti jsou v tom velmi dobré. Čekají, až se vrátím domů, ale je pro mě důležité získat nový titul, aby mohli pracovat méně a vydělávat více.
PSALI JSME: KOMU VĚNOVALA RODINA ZDENKY PROCHÁZKOVÉ KVĚTINOVÉ DARY PO POSLEDNÍM ROZLOUČENÍ
PŘIPOMÍNÁME: „VYHODILI MĚ Z DOMU DO MRAZU,“ ŘEKLA SESTRA