„Budete je milovat! Dokonalá rodina!“ – řekli mi v redakci časopisu. A já jsem šel k rodině, do velkého domu na vesnici.
Příběh o nezvyklé rodině / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Vše bylo navenek v nejlepším pořádku, rodina bohatá a měla krásné děti. Hlavou rodiny byl úspěšný podnikatel. Rodina byla příkladná. Manžel Vladimír, který navíc rád přispíval na stavbu kostelů, sbíral bible. Manželka Ivana sbírala českou keramiku a malovala šátky. Spolu mněli tři děti od šesti do dvanácti let. Modrooké, plavovlasé a tiché. Všichni jim říkali „andělé“.
Přišel jsem, povídali jsme si, Ivana mě pohostila čajem a koláči, na svého muže se dívala s láskou a něhou, děti se na mě usmívaly, všechno šlo báječně.
Až na to, že se manželka příliš často křižovala. Řekla: „A my s manželem chceme otevřít katolickou školu,“ a pak se překřižovala: „Dá-li Bůh, podaří se nám to!“.
Příběh o nezvyklé rodině / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Vladimír nebyl pokřtěn, ale hodně mluvil o víře, o tom, jak ho zachraňuje, chrání před zlými myšlenkami a skutky. Mají také domácí kostel, kam v neděli chodí kněz.
Úžasná rodina
Tak jsem začal psát text. Stalo se však něco nečekaného. Volala mi žena, kamarádka Ivany, nevím, jak našla moje číslo: „Andreji, promiň… Ale bylo by dobré se sejít. Nechci mluvit po telefonu.“
Setkali jsme se. A tato rodinná přítelkyně mi řekla o rodině, o které jsem nakonec nechtěl nic psát. Vladimír, měl jakoby rozdvojenou osobnost. Je tu světský Vladimír – věřící a sladký jako med. A pak je tu ten domácí. A to je to strašidelné.
Příběh o nezvyklé rodině / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Je to despota. Nesnese žádné námitky. Pokud chce, aby s ním jeho žena šla na akci, žádné výmluvy. Ani nemoc se nepočítá. „Musíme být spolu, rozumíš?“ – říká tónem násilníka. „V mžiku! Máš patnáct minut!“
Vyděšená manželka se běží obléknout a nalíčit. Sleduje čas. Také děti vyděšeně hledí na velké hodiny v obývacím pokoji. Vědí, že když se máma opozdí jen o minutu, z táty se stane monstrum. A on to dělá. Protože žádná normální žena se nedokáže dobře obléct a nalíčit za patnáct minut. Její manžel k ní vtrhne: „Čas!“ Ivana pláče a prosí o dalších pět minut.
Vladimír už ale nemá kontrolu sám nad sebou. Hází kolem sebe věcmi, rozbíjí její porcelánové talíře, strašně křičí. Uhodil by ji, ale chápe: s modřinou nemůže odejít.
Je to tedy zcela vědomý darebák a sadista. A není to rozpolcená osobnost, on je, je to jen talentovaný herec – pro své okolí. Děti nemluví, svého otce se dokonce až bojí. Večer, až se máma s tátou vrátí, přijdou za ní do pokoje a utěší ji, jak nejlépe dovedou. A tatínek se zamkne ve svém pokoji. Celý večer předstíral, že je starostlivý manžel, který je unavený.
Příběh o nezvyklé rodině / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Problémem je, že jeho agresivita se stupňuje. Když sadista nenarazí na žádný odpor, dovoluje si stále více. Jednoho dne se Vladimír neudržel a krutě ji udřel! Tehdy Ivana zavolala kamarádce, že potřebuje alespoň nějakou podporu. Přišla. Nevěděla nic, i pro ni byla tato rodina vzorem, dokonce k nim občas chodila na nedělní modlitby.
Kamarádka řekla, aby Ivana vzala děti a odešla. Ivana se ušklíbla: „Kam? Jsem na něm úplně závislá. A už mě varoval. Kdybych najednou odešla – prostě by mě zničil. Děti ho nezastaví. Podívej, žiju v pekle, ze kterého se nikdy nedostanu. Chci jen, aby moje děti vyrostly.“
Po dalším záchvatu se Vladimír zchladí, jde do domácího kostela a odčiní hříchy. Zapálí svíčky. Vychází spokojený: Bůh odpustil. Bůh mu určitě píše: „To je v pořádku, pokračuj!“
Ale pomyslel jsem si, že mi ta kamarádka možná také lže. Nevím, jaké jsou její záměry a motivace. Tak jsem se rozhodl přijít k nim znovu, zavolal jsem a řekl, že mám několik dalších otázek přesně k Ivaně, a Vladimíra není potřeba.
Příběh o nezvyklé rodině / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Nebyl tam, přijel jsem odpoledne. Děti byly také ve škole. Nevěděl jsem, jak se na to Ivany zeptat. Bylo jasné, že mi nic neřekne. Spoléhal se jen na svůj šarm a schopnost ukecat ženy k upřímnosti.Nebylo to však potřeba. Když jsem vstoupil do obývacího pokoje, okamžitě jsem uviděl stejné velké podlahové hodiny. Jenomže sklo bylo rozbité.
„Co to je?“ zeptal jsem se nonšalantně.
„Kde?“ řekla Ivana zmateně.“Ach, ty hodiny… Byla to nehoda… narazila jsem do nich“ nevadí.
„Ale hodiny jsou vysoko. Jak jste se tam dostala?“
„Přestaňte! Chcete se zeptat na hodiny, nebo na naši rodinu?“ odpověděla Ivana podrážděně
Příběh o nezvyklé rodině / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Viděl jsem, že se jí chce brečet. Věděl jsem, že její kamarádka vůbec nelže. A pak jsem si všiml modřiny na jejím zápěstí, když si Ivana upravovala vlasy.
„Je mi to líto,“ řekl jsem.
„Dobře, to je dobře!“ odpověděla Ivana. „Není třeba o nás psát, stačí. Jsme spolu prostě šťastní, víte!?“
Doslova vykřikla poslední slovo a odešla. Hospodyně vedle ní si povzdechla: „Dovolte mi, abych vás vyprovodila.“ Otočila se a tiše dodala: „Je lepší se zde nezdržovat.“
PSALI JSME: NAŠEL JSEM SKRÝŠ SVÉ ŽENY A ZAČAL VYŠETŘOVAT: JAK VŠE DOPADLO
PŘIPOMÍNÁME: NEVĚSTA OBJEVILA DŮVOD, KVŮLI KTERÉMU JI JEJÍ SNOUBENEC OPUSTIL A ZRUŠIL SVATBU: PROČ TO TRVALO AŽ 12 LET
