Od dětství se mi rodiče snažili vštípit lásku k řádu, neustále mi připomínali, že jsem holčička, nastávající matka a hospodyně.
Za bordel v pokoji jsem byla zbavena možnosti jít na procházku. Veškerá snaha rodičů se ale ukázala jako marná. Neodpovídám jejich představám o ideální ženě.
Vyrostla jsem, žiju odděleně od rodičů. Přijedou na návštěvu, ale málokdy, protože jim můj životní styl vadí. Než přijedou, vždycky volají a doufají, že aspoň vynesu odpadky.
Možná, kdybych měla manžela a děti, změnila bych se. Ale nikoho nemám. Jen kočku.
Atmosféra mého domu mě vůbec nedráždí. Ale kritika ze strany rodičů mi dost vadí. Samozřejmě, můžu se obrátit na speciální službu, pak přijde ke mně domů člověk a uklidí celý můj nepořádek. Ale nemám ráda, když se mých věcí dotýkají cizí lidé.
Může to znít divně, ale v kanceláři na pracovišti mám úplný pořádek: na stole není nic zbytečného, všechny složky a papíry jsou úhledně rozloženy na policích a v zásuvkách.
Jako by to vůbec nebylo moje pracoviště. Kdyby za mnou přišli kolegové na návštěvu, byli by v šoku. Určitě ani netuší, co se u mě doma děje.
Někdy, když přemýšlím o tom, proč jsem vyrostla nedbalá, přinutím se, abych se uklidnila v bytě. Ale to se stává jednou za rok, nebo dokonce méně často. Jak se změnit, jak nechat takový způsob života v minulosti nevím.
PŘIPOMÍNÁME: JAK SE VĚČNÝ NEPOŘÁDEK V DOMĚ STAL DŮVODEM K ROZVODU