S manželem jsme spolu žili téměř čtyři a půl roku. Provedli jsme v bytě opravy již v prvním roce společného bydlení. Pár let po opravě muž sám navrhl počít dítě. Nejdřív jsem pochybovala, ale manžel mě přesvědčil. Tři měsíce pokusů a hurá! Konečně jsem otěhotněla.
Manžel se během mého těhotenství změnil k nepoznání. Tak empatický a něžný nikdy nebyl. Myslela jsme si tehdy, že předně takto vypadá pravé štěstí!
Ve druhé polovině října se narodilo miminko. Silný a zdravý synáček. Ano, byly chvíle, kdy v noci nebylo možné spát, syn trpěl bolestmi břicha. Ale bylo to zřídka.
Muž se ale přesto spal v jiném pokojí, aby se vyspal. Nemohla jsem mu to vyčítat, ráno musel do práce.
A před týdnem mi manžel bez skandálů sdělil, že je „unavený ze mě, z dítěte, z takového života“ a oznámil, že odchází. Neřekl, kam jde, z čeho konkrétně je unavený.
Během večera sebral všechny nejnutnější věci, hodil je do taxíku a odjel. Seděla jsem v kuchyni a nemohla jsem ani plakat. Jak dlouho jsem tam tak seděla ani nevím.
Ze stavu totálního šoku mě vrátil do reality pláč dítěte. Šla jsem za synem, vyměnila plenu a lehla si nakrmit dítě. A až tehdy jsem začala brečet. Slzy tekly bez vzlykání. Tak jsem usnula a probudila jsem se až ráno. Nejdřív jsem si myslela, že to, co se stalo den předtím, byl jen špatný sen, ale ne…
Neměli jsme žádné skandály, manžel mi nic nevyčítal. Sbalil se a odešel. Uplynul týden, a on ani jednou nezavolal. Své matce jsem o tom nic neřekla, s nikým jsem se o tom nechtěla bavit. Tajně čekám, až se manžel vrátí. Ale i kdyby se vrátil … zda vůbec potřebují takového muže?!
PSALI JSME: JAK NYNÍ VYPADÁ 10LETÁ HOLČIČKA SE „SYNDROMEM NEČESANÝCH VLASŮ“
PŘIPOMÍNÁME: MUŽ SE CHYSTAL SVOU PŘÍTELKYNÍ POŽÁDAT O RUKU ALE MÁMA HO ZASTAVILA A ZAČALA ŘÍKAT: „NE, NE“: JAK VŠE DOPADLO