Večer manželka říkala: „Jdu se projít na hodinu nebo dvě.“ Milošovi to nevadilo. Když manželka odejde, tak on má svobodu, může si dat, co chcete. Naďa odcházela tak dvakrát, třikrát týdně za poslední rok. Miloše překvapilo jen to, že ona chodila „na procházky“, i když byl velmi silný mráz.
– Vždyť zmrzneš! – řekl jednou Miloš.
– A já se dobře obléknu, – usmála se Naďa.
Jednoho dne se Miloš dobrovolně přihlásila, aby půjde na procházku s manželkou, ale ona řekla: „Ne, zlato. Ráda se procházím sama.“
A bylo vše v pořádku, Naďa se procházela, Miloš si byl doma, a dělal co chce, ale pak se stalo něco, co vše změnilo.
Jednou v neděli Miloš vstal brzy. A zjistil, že mu praskla podrážka u bačkory. Miloš věděl že má náhradní a šel je najít. Otevřel na chodbě skříň, kde jsou krabice s botami a začal hledat.
Vzal nejbližší krabici. Byly v ní boty manželky. A vedle Miloš překvapeně spatřil několik bankovek. On se nejprve radoval, že našel peníze. Pak ale se zamyslel odkud tam jsou.
Naďa byla žena velmi šetrná a opatrná, doma byl vždy pořádek. Naďa tak nemohla zapomenout na peníze a ještě v krabici od bot.
Celý život oni skládali peníze na jedno místo, odkud, když bylo potřeba, si každy bral. Navíc na konci měsíce oni počítali celkové výdaje, nic před sebou neskrývali. A tady najednou schované peníze.
Miloš už vstoupil do místnosti, aby probudil manželku a zjistil, co jsou to za peníze, ale rychle si uvědomil, že bude lepší když to sám zjisti, vždyť manželka může lhát.
Večer Naďa zase řekla: „Jdu se projít.“ Když odešla, Miloš se podíval do krabice, peníze už tak nebyly.
Miloše to překvapilo, a ona se rozhodl pokračovat v šetření. Po několika dnech se bankovky opět objevily v krabici. Pak zmizeli. Pak zase se objevily.
Miloš začal volat kamarádům, radit se. Doporučil jsem mu, aby se Naďu zeptal přímo. On ale přijal jinou radu, podívat se, kam chodí jeho manželka.
A když se Naďa vydala „na procházku“, Miloš se po ní nenápadně vydal. Naďa došla do obchodu, a něco tam začala vybírat.
Nadia vyšla s taškou, vyrazila na druhou stranu domu. Miloš šel za námi,. Naďa došla ke starému dobu, vešla do vchodu. Pak zjistil do jakého bytu chodí manželka.
Nakonec se Miloš rozhodl vejít do toho zatraceného bytu a podívat se na toho blbce, ke komu chodí jeho žena. „Dobře, jdu tam!“ rozhodl se.
Miloš zazvonil na dveře, nikdo neotevřel. „Schovává se, parchant!“ – myslel si on.
Pak začal dupat a křičet: „Otevři!“
Po třech minutách se dveře pomalu otevřely, Miloš zuřivě vkročil dovnitř a sevřel pěst. A viděl babičku. S holí, a v brýlích s tlustými skly. Zabalenou v teplém šátku.
– A kde je on? – zeptal se naštvaný Miloš.
– Kdo? – mumlala babička. – A kdo jsi vlastně ty?
Miloš se rozhlédl. Uvědomil si, že žádný muž tady není, je to byt staré dámy. Miloš se podíval do kuchyně a uviděl tu samou tašku z obchodu. Bylo zjevně, že jí přinesla Naďa.
– A co je v tašce? – zeptal se Miloš a už se cítil se jako blbec.
Jak se ukázalo, Naďa chodila za stařenkou. Která už nemohla sama chodit na nákup. Naďa kupovala jídlo, něco vařila, prala a uklízela. Stařenka nebyla příbuzna jeho manželce. Jen Naďa byla velmi milá a hodná osoba.
Později, když se Naďa vrátila domu, oni si sedli promluvit. Miloš se přiznal, jaký byl idiot a jak jí nevěřil. Ale zajímala ho jedna otázka – proč mu manželka nic neřekla?
– Miloši, a zda je to tak jednoduché? usmála se Naďa. – Určitě bys řekl, že sami máte málo peněz, a jen by jsi mi vyčítal, že se starat a utrácím na nějakou babku!
– No… no… upřímně, ano, To bych řekl. Dobře, zítra půjdeme k tvojí babičce spolu. Musíme jí koupit brambory, a oni jsou dost těžké.
PSALI JSME: “VLASY PO TATÍNKOVI, JINAK CELÁ MAMINKA”: NIKOL ŠTÍBROVÁ UKÁZALA, JAK VYPADÁ JEJÍ NOVOROZENÝ SYN
PŘIPOMÍNÁME: PROČ POLICIE ŽÁDÁ NEVYUŽÍVAT QR KÓD K TOMU, ABY VĚNOVAT PENÍZE PRO POMOC OBČANŮM NA HODONÍNSKU