Moje přítelkyně mi nerozumí. Trvá na tom, abych se s mámou smířiil. Podle jejího názoru by právě děti měly udělat první krok, ať se stalo cokoli. Kdyby byla na mém místě, tak by si to nemyslela.
Myslí si, že pokud o své matce mluvím špatně, znamená to, že se k ní budu v budoucnu chovat stejně. Budu špatným manželem a otcem. S tímto nesouhlasím. Jde o to, že moje matka mi zničila dětství. Viděla, jak mě můj tyran otec mlátí a nic nedělala. I sousedé chápali, že jsem rostl ve skutečném pekle.
Díky nelhostejným lidem mě vzali rodičům. Myslíte si, že byla moje matka naštvaná? Ne, ani se mě nepokusila vzít zpět. Moje přítelkyně se však domnívá, že se jedná o minulosti, a to musím matce odpustit. Ale nechci s ní obnovit komunikaci – nevidím v tom žádný smysl.
Kdybych nebyl včas umístěn do dětského domova, s největší pravděpodobností bych se nedožil svých dvacátých narozenin. Měl jsem štěstí, že vedle nás žili adekvátní lidé.
Můj otec mě bil, dokud jsem neztratil vědomí, a moje matka v takových chvílích šla do jiného pokoje. Pokud by nezasáhli cizí lidé, tento muž by mě zabil. Myslím, že máma není hodná odpuštění. A ani to nepotřebuje.
Navštěvoval jsem psychologa, abych se vypořádal s traumatem z dětství. Terapie přinesla výsledek, ale vzpomínky stále hlodají v mé duši. Přežíval jsem a jí to bylo jedno. Nechci před tím zavírat oči.
Doufám, že dokážu přítelkyni vysvětlit podstatu problému, jinak náš vztah s ní přijde vniveč. Nechci nic měnit. A tečka!
PSALI JSME: DOSTAL JSEM DŮM JAKO DÁREK A MOJE MATKA SI VZPOMNĚLA, ŽE MÁ SYNA
PŘIPOMÍNÁME: NEDÁVNO MŮJ SYN SE MNOU PŘESTAL MLUVIT A NAVŠTĚVOVAT MĚ: NECHÁPU, PROČ VYROSTL TAKOVÝM ČLOVĚKEM