Jmenuji se Vladislav, je mi 45 let. Mám skvělou ženu, se kterou jsme v manželství dlouho, téměř 25 let, a také máme skvělého syna. Právě šel do školy.
A jednoho dne jsme se s manželkou vážně pohádali. Prakticky nikdy jsme se nehádali tak moc, jako ten den.
A právě v té hádce ze vzteku vykřikla, že naše dítě není společné. Ukázalo se, že nejsem jeho otec. Po jejích slovech jsem se zbláznil. Neměl jsme prostě slov, a manželka hned pochopila že nechtěla odhalil pravdu.
Přitom jsem uviděl, že ve dveřích stál náš syn. Z nějakého důvodu ve škole skončil dřív než měl a vešel do bytu, když byl náš konflikt v plném proudu.
Pochopitelně zaslechl slova matky a sám byl velmi překvapen. Chvíli v bytě viselo hrobové ticho. Nejvíc mě ale překvapila reakce mého syna.
Syn jako první přerušit to hrobové ticho. Klidně ke mně přišel, vzal mě za ruku a řekl, že jsem jeho otec i teď, i když nejsem jeho biologický otec. A ať je to jakkoliv, budeme i nadále všichni spolu.
Nemohl jsem říct ani slova. Taková důležitá slova mě zasáhla do srdce. Zvláště to bylo neobvyklé slyšet od tak malého muže.
Měl jsme slzy na krajíčku. Vzal jsem syna na ruky a pevně ho objal. Na oplátku on objal mě. S manželkou jsme se usmířili, protože svojí rodinu velmi milují.
PŘIPOMÍNÁME: BEZ OHLEDU NA TO, JAK STARÝ DOSPÍVAJÍCÍ SYN JE, POŘÁD POTŘEBUJE SVOU MÁMU