Blíží se jubileum, bude mi 70 let. Můj manžel už dávno odešel do jiného světa a já ještě žiju. Držím se života všemi způsoby, ani do důchodu neodcházím, i když mi to v práci naznačuji.
Ne, nejde o peníze, důchod mám dobrý. Ale doma je mi tak smutné, že je lepší chodit do práce, než sedět doma.
Nic se neděje zajímavého v mem životě. Vstát, umýt se, najíst se, povečeřet, uklidit, zalít kytky. Žádné události, žádní hosté.
Už je pozdě, abych si našla nové koníčky a technologie už jsou chytřejší, než lidi. Když se na něco zeptám, tak mě posílají na internet. Děti žijí odděleně. Prosím dětí, aby jezdili za mnou na návštěvu.
Já bych se starala o vnoučata, oni by se zabývaly svými věcmi, ale oni moc nespěchají. Snažím se k nim jezdit častěji, ale nechci vnucovat se, vždyť mají vlastní život.
Nestěžují si na svůj život, nezlobím se na děti, ale naopak se raduje ze ně. Ale někdy se stává, že je mi strašně smutno. Zvlášť když přijdou velké svátky a já jsem sama doma. Je dobře, že mám jednu kamarádku, se kterou si mohu popovídat, to mě vždy rozveselí.
Tak si žiju. Ze dne na den v naději, že někdo z dětí přijde na návštěvu a já konečně budu moci uvidět vnuky, hrát si s nimi a říct, jak moc je miluji. S velkou nadějí a úžasem se dívám do okna a čekám.
PSALI JSME: S VNUKEM Z MĚSTA SE MI NEDAŘÍ NAJÍT SPOLEČNOU ŘEČ, PROTO HO K NÁM NA NÁVŠTĚVU UŽ NEZVU
PŘIPOMÍNÁME: JSEM BLÁZEN DO SVÉ PODIVNÉ TCHYNĚ. NIKOHO TAKOVÉHO JSEM JEŠTĚ NEPOTKALA