Celý život mojí nejlepší kamarádkou je moje sestřenice. Sice jsme úplně jiní, ale naše přátelství nás provází celý život.
Od dětství jsem se aktivně učila vařit a udržovat domov v pořádku. Umím šít, plést, vyšívat. Oběd ze tři pokrmů se snadno připravím za hodinu, doma je vždy tak čisto, že se dá i jíst z podlahy. Můj manžel se stále raduje, že dostal takový poklad.
A jeho matka, na rozdíl od všech stereotypů, mě přijala jako svou rodinu, často mě žádá o recepty a chválí před svými přáteli.
Ale moje sestřenice vyrůstala v jednom bytě se svou matkou a naší babičkou. A co si pamatuji, tak tam všechno dělala babička. Helenu jsem nikdy nezastihla v kuchyni ani s koštětem v ruce.
Jedno za mnou Helča přišla na návštěvu a uviděla štětec do záchodu v záchodové míse, a zeptala se:
– A záchod se má jako čistit?
Tento případ velmi jasně ilustruje hospodaření mé sestry. I když jsme tak rozdílní, nebrání nám to kamarádit spoustu let. Dříve jen mezi sebou a teď dokonce rodinami.
Vždycky se na ni můžu spolehnout. Helena je opravdu velmi hodná a skvěla žena: věnuje se dobrovolnictví, vždy je připravena pomoci. Je to milující manželka, krásná matka, úspěšná obchodní ředitelka přední společnosti. Ale podle naší babičky, to vše není podstatné: hlavní je, že Helena je ostudou, co se týče hospodaření.
Ve třetím ročníku se Helena seznámila se svým budoucím manželem. Dva roky spolu chodili, pak začali spolu žít. Muž si byl vědom naprosté absence u Heleny kulinářského talentu a problémů se všemi ostatními domácími pracemi, ale to ho neodradilo. Stejně se vzali.
Ale babička stále nebyla spokojena. A aby toho nebylo málo, začala s novou silou tlačit na Helču: žena je povinna umět vařit, musí drhnout podlahy a záchody, a vůbec vše dělat doma. A moje sestra, se to musí naučit.
Je dobře, že sestra s manželem měla to štěstí: nejprve pořádek v jejich bytě on dělal, pak oni najali hospodyni. Téměř všichni jsou spokojeni. Moje sestra pracuje na stejné úrovni jako její manžel, slušně vydělávají a mohou si to dovolit. Tak proč ne?
Ale babička se neuklidila, a následovalo vydírání dědictvím. Sestra po vyslechnutí vyslovených požadavků jen zakroutila hlavou. Ani kvůli dědictví není připravena změnit své zvyky.
Tak mě babička vyzvala na „vážný“ rozhovor: její byt bude můj. Neodmítla jsem to. Šli jsme k notáři, všechno jsme vyřídili, dostala jsem výpis, že jsem teď majitelka bytu.
Jenže babička neví, že jsem se rozhodla trochu jinak. Až babička nebude mezi námi, prodám byt a rozdělím peníze mezi mnou a sestrou. Jsem si jista, že i ona by to tak udělala.
PŘIPOMÍNÁME: ORNELLA KOKTOVÁ CHVÁLÍ SVÉHO MLADŠÍHO SYNA SVENA: JE PRÝ TÉMĚŘ DOKONALÝ