Nerada na tento okamžik svého života vzpomínám, je pro mě nesnesitelně bolestné uvědomit si, že nikdo kromě nás naše děti nepotřebuje.
V tento den jsme byli s manželem a synem na procházce. Ale najednou mě začalo hrozně bolet břicho. Vrátili jsme domů. Manžel usoudil, že bolesti jsou z hladu, že se prostě musím najíst. Pojedla jsem, ale stále mi bylo špatně, i když jsem ležela. Manžel zavolal lékaře, i když jsem dlouho odolávala.
Doktor mě prohlédl a rozhodl, že musím být hospitalizována. Manžel ale musel zůstat doma se synem, bylo mu tehdy teprve 1,3.
Žena v nemocnici / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Celou cestu jsem se bála, jak je tam beze mě, protože jsem ho kojila, nakrmit ho byl skutečný problém. Zavolala jsem rodičům a řekla: „Mami, jedu do nemocnice, bolí mě břicho. Táta mě bude moci vyzvednout z nemocnice za hodinu?“
„Samozřejmě, řeknu mu to.“ A pak slyším tátu na pozadí: „Cože? Kam mě pošleš, nikam nepojedu!“ Moji rodiče vědí, jak mě podpořit. Ani se mě nezeptali, jestli nepotřebuji pomoc. Já jsem doufala v jejich podporu.
V nemocnici mi udělali ultrazvukové vyšetření a ukázalo se, že je to zánět slepého střeva. Zavolala jsem manželovi a řekla mu o operaci. Vše proběhlo v pořádku, probudila jsem se v pokoji. Lékaři mi řekli, že budu muset zůstat v nemocnici asi týden. Moje první myšlenky byly: „Jak bude můj syn beze mě?“
Plačící chlapeček / Ilustrační foto / Zdroj: zen.yandex.ru
Zavolala jsem manželovi. Řekl, že syn neustále plakal, doma žádná dětská výživa nebyla. Neví, co má dělat, protože můj otec odmítá koupit a přinést dětskou výživu. Zavolala jsem tátovi i mámě a v slzách jsem prosila, aby přivezli a požádala jsem mámu, aby zůstala s manželem a synem, protože můj muž byl v takové situaci poprvé.
V důsledku toho přivezl táta dětskou výživu, ale odmítl zůstat. Máma také nepřišla pomoci. A v následujících dnech u nás maminka ani tatínek ani jednou nebyli, nenavštívili svého vnuka, nezeptali se, jak se tam mají.
Moje tchyně přijela druhý den z jiného města. A se vším pomáhala, vařila a uklízela. Jsem jí za to vděčná. Ale když mě všichni společně navštívili v nemocnici, syn se začal natahovat ke mně a já ho nemohla ani vzít, protože to nebylo možné, tchyně řekla mu to, z čeho mám dodnes ránu na srdci: „Co, tvoje máma tě opustila? Opustila?“
Malý chlapeček / Ilustrační foto / Zdroj: http://pirooog.ru/
„Co to melete? Jsem v nemocnici, odvezli mě se zánětem slepého střeva!“ Nechápu, proč mi ubližovala? Byly i bolestné okamžiky, kdy jsem volala manželovi, ale usnul se synem. Tchyně zvedala telefon a drze říkala: „Proč voláš a voláš? Oni spí.“ JÁ JSEM JEN CHTĚLA SLYŠET HLAS SVÉHO SYNA!
Jsem vděčná své tchyni, že v tomto těžkém období nenechala manžela a mého syna, a jsem vděčná svým rodičům, že mě navštěvovali v nemocnici.
Rodiče jsou takoví, jací jsou. A někdy závidím těm, kteří mají 100% spojení, lásku, podporu a porozumění se svými rodiči. Moje rodina je můj manžel, můj syn a naše kočka. A buduji si svůj vlastní život!
PSALI JSME: „MAMI, MÁŠ JEŠTĚ JEDNOHO SYNA, TAK AŤ ON POMÁHÁ“
PŘIPOMÍNÁME: NECHÁPU, JAK MI TO MŮJ SYN MOHL UDĚLAT. NEMŮŽU MU TO ODPUSTIT
