„A taky o víkendech vstává dřív než já a v kuchyni myje podlahu!“
Ano, říkám, je to hrůza.
Předtím mi Tereza řekla, že její Boris nepije a nekouří, ráno chodí do bazénu, poté, co vezme dceru do školy. Že utírá prach a zalévá květiny. Že na chalupě sám postavil dům. Že má s její maminkou dobrý vztah. On dokonce sám připomíná: „Slíbili jsme mámě, že přijedeme k ní v sobotu na návštěvu!“
Nemá břicho, ale má skvělý svaly na bříše a silná ramena.
Jo, taky skvěle vaří, Tereza zapomněla, kdy naposledy alespoň míchaná vejce. Pohádat se s Borisem je nemožné. Je vždy klidný, na ty nejblbější rozmary Terezy reaguje bez rozmyslu.
Jednou oni byli na návštěvě u starého přítele Borise, všichni se dobře bavili, Borisovi tam bylo evidentně dobře. Tereza mu najednou říká: „Jsem unavená, chci odejít!“. A oni přijeli teprve před hodinou.
Boris volá taxíka, posadil Terezu do auta, aby ta jela domu sama. Po cestě domu Tereza už si představovala jaký skandál mu udělá, až se on vrátí domu.
Ona přijela domu velmi naštvaná. Otevírá dveře a nervózně hřímá klíči. A Boris jí přivítal a s úsměvem říká: „Předběhl jsem tě! Dáš si čaj?“
A v takových mukách Tereza žije deset let.
Jednou se mi kamarádka stěžovala:
– Víš, je naprosto dokonalý! To je nemožné. Jdeme s ním do kavárny před třemi dny, tam byla servírka velmi mladá, pěkně oblečená, postavu měla dobrou, rty měla udělané. No, každý chlap by se podíval! A on jen na mě, stále se usmívá. Dokonce jsem začala už prohledávat jeho věci a kapsy. On je pořád mezí ženskýma v práci, ale nic!
Žena by měla mít vždy možnost alespoň trochu se pohádat s manželem. Ideální manžel je skutečné utrpení.
Tak jsem se rozhodla Tereze trochu pomoci. Boris není můj blízký kamarád, jen manžel bývalé kolegyně. Ale známe se, párkrát jsme u nich byli na návštěvě.
Vím, kde Boris pracuje, je ředitelem v cestovní kanceláři. Tam jsem přišla, že údajně potřebuji turné na Bali.
Uvidím jsem Borise, a on mi radostně přivítal. Zkrátka jsem předstírala, že je to náhoda. Přemluvila jsem ho, abychom si začali na kafe, a strčila mu nenápadně do kapsy saka lístek. Papír s telefonním číslem, podpisem „Lucinka“, a navoněla jsem ho parfémem.
Hrozný čin, jo. Ale o den později jsem chtěla zavolat Tereze, abych se přiznala.
Ten samý dem mi vola Tereza a opět si stěžuje:
– A co si myslíš? Přijde večer můj, ukazuje papír s číslem nějaké Lucinky, říká, že někdo strčil do kapsy.
– A co ty na to? – ptám se kamarádky.
– No nic! Je jasné, že je to vtip. Ale víš, moc bych si přála, aby tu byla opravdová Lucinka. Alespoň jednou. Něco takového musí mít chlap. Je to už prostě nemožné..
Nešťastná Tereza. Už nevím, jak jí pomoct. A koneckonců, trpět ona musí ještě roky a roky.
PŘIPOMÍNÁME: A PAK SE OBJEVÍ DALŠÍ MANŽELKA, TAKÉ SKUTEČNA: JAK VŠE DOPADLO