Tento příběh se stal velmi dávno, kdy ještě nebyly mobilní telefony a bankovní karty tak populární jako dnes. Pár let jsem pracoval v Praze a vracel se domů. Čekal jsem na další vlak v Hradci Králové, a musel jsem počkat několik hodin.
Šel jsem se projít, měl jsem tašku s doklady a penězi. Lístek jsem si nekupoval, míst bylo plno, tak jsem si myslel že si ho koupil těsně před tím, než pojedu. Šel jsem po městě, šel na trh, chtěl si koupit tričko, strčil jsem ruku do tašky, ale peníze jsem tam nenašel. Někdo mi ukradl peněženku.
Rozrušený jsem chodil po městě a nevěděl, co mám dělat. Tak jsem došel do kvartálu, kde byly samé domy. A přišel mi šílený nápad: poprosit někoho o to, aby mi půjčili peníze. Tak jsem šel dál, přemýšlel jsem, koho požádat, a najednou jsem uviděl mladou dívku, která vezla dceru na sáňkách.
Trochu jsem sice váhal, ale pak jsem šel za ní, a pověděl jí celou pravdu o tom, co se mi stalo.
Měli jsem vidět její obličej, na něm, zejména v očích byla celá škála pocitů: strach, nedůvěra, lítost. Nevím, jestli mi uvěřila, nebo ne, řekla, ať počkám u domu. A vešla na dvůr.
Stojím a přemýšlím, a co když teď vyjde její manžel, a dá mi přes hubu. Nebo spustí na mě psa, soudě podle štěkání tam zvíře je dost velké. A pak vyšla ta dívka … a dála mi 20 dolarů. A řekla s nadějí a strachem:
– Můj manžel a já odkládáme peníze, doufám, že nás nepodvedete.
Nevěřil jsem svým očím, vzal jsem peníze a papír s adresou. Vyměnil jsem si peníze, koupil si lístek a dokonce stačilo i na jídlo. A hned následující den, když jsem přijel domů, šel okamžitě na telegraf a odešla jí peníze. Jsem dodnes šíleně vděčný té vstřícné ženě!
PSALI JSME: „VY TO NĚJAK ZVLÁDNETE. MOJE MÁMA POTŘEBUJE PENÍZE VÍC,“ ŘEKLA MI SNACHA
PŘIPOMÍNÁME: NAŠETŘILA JSEM SI PENÍZE NA RODIČOVSKÉ DOVOLENÉ A KOUPILA SI AUTO. NYNÍ SE NA MĚ MANŽEL ZLOBÍ A NEMLUVÍ SE MNOU