Můj velmi dobrý kamarád už dlouho sám vychovava své dvě dospávající dcery. Tak se u nich v rodině stalo, že manželka mu utekla s mladým milencem, a o své děti se nezajímá. Byl jsem svědkem poměrně nejednoznačné scény u nich v rodině a holkám v té době bylo 14 a 15 let.
Vše se dělo u nich doma. Seděli jsme, večeřeli a povídali si o svém. Najednou se otevřeli dveře a do domu vešli obě holky, které také si o svém povídali. Nás si vůbec nevšímali.
Otec se docela mírumilovně řekl: „Holky, v pokojích je bordel, nádobí je špinavé, postele nejsou uklizené, nechcete trochu uklidit v domě?“
Upřímně řečeno, odpověď mě dostala: „A proč nám velíš? Nemáš právo nám to říkat. Ve škole jsme se dozvěděli, že existuje zákon, který chrání děti, a my se můžeme sami rozhodovat, co dělat.“
Odpověď mého kamaráda u mě vyvolala pocit nadšení. Po chvilkové pauze prohlásil:
„No, vyndávejte telefony a rozlučte se s nimi. Nepamatuji si, že by zákon nutil rodiče kupovat drahé smartphony svým dětem. Počítač vám také je teď na nic: učit se teď budete v knihovně. Internet v domě teď také nebude. V zákoně není uvedeno, co to vše musí být. Můžete se oblékat v second-handu, když jste se stali takovými právníky.“
Jedna z dcer se okamžitě dostala do zmatku a cosi mumlala, pustila se do mytí nádobí. Druhá ještě chvíli byla naštvaná, ale už po pěti minutách i ona se pustila do úklidu v domě.
Kamarád se na to vše podíval a jen řekl: „Rostou.“ Poté jsme pokračovali ve svém fascinujícím rozhovoru za zvuků úklidu.
PSALI JSME: V PADESÁTI LETECH ODEŠEL MUŽ ZA MLADŠÍ ŽENOU A PAK TOHO LITOVAL: JAK VŠE DOPADLO
PŘIPOMÍNÁME: „KVŮLI TOBĚ JSME NEMĚLI DĚTSTVÍ,“ ŘEKLI DOSPĚLÍ SYNOVÉ SVÉ MATCE