Jmenuji se Anička. Už dlouho bydlím v dětském domově. Přivezli mě sem, když mi bylo tři a půl roku. Ze svého minulého života si pamatuji velmi málo. Jen křik, rvačky, cinkání rozbitých lahví. A taky si pamatuju, jak někde vedle strašně plakalo dítě. Neustále jsem se snažila pochopit: kdo to tak pláče?
V dětském domově život byl velmi smutný a dost nudný. Všechny dny byly podobné.
Jednou za mnou přišla vychovatelka a řekla:
– Pojď, Aničko. Přišli za tebou.
V pokoji na mě čekali dva lidé: žena a muž. Nejdřív se na mě jen velmi pozorně dívali a pak promluvila žena.
– Ahoj, Aničko! Jmenuji se Lucie a tohle je můj manžel Jakub. Chceme se s tebou seznámit. Půjdeme ven, trochu se projdeme.
Souhlasila jsem a šli jsme do parku. Lucie se mě ptala, jak se mi žije v dětském domově, jestli mám přátele, jaké knihy ráda čtu, jaké mám koníčky. Procházeli jsme se asi půl hodiny a pak oni odešli.
Za pár dní mě zase pozvala vychovatelka.
Tentokrát za mnou přišla jen Lucie. Šli jsme s ní zase na procházku. Lucie navrhla, že si sedne na lavičku. Dlouho mlčela a pak řekla:
– Aničko, máme syna Honzíka. Adoptovali jsme si ho, když mu bylo teprve půl roku. Před třemi týdny jsem viděla v časopise tvou fotku. Tam, kde jsi byla oceněna za vítězství v umělecké soutěži. Máš velmi vzácné příjmení, Tícha. Stejné příjmení měl i náš syn, když jsme ho adoptovali. Zjistila jsem, že ty a Honzík jste sourozenci.
A pak jsem si vzpomněla. Byl to můj bratr, kdo plakal ve všech mých vzpomínkách. A maminka na něj za to křičela. Bráchu jsem milovala a vždycky jsem se ho snažila uklidnit. Vzpomněla jsem si, a začala plakat. Lucie mě objala a začala mě uklidňovat.
Lucie a Jakub mě adoptovali. Teď žiju s nimi a mým sourozencem. A už se mi nezdají té noční můry, co mě trápily po celý ten čas.
PSALI JSME: “NEMŮŽU SE DOČKAT DOMŮ”: TEREZA HLŮŠKOVÁ PROZRADILA, ŽE MĚNÍ PRÁVNÍKA V PÁKISTÁNU
PŘIPOMÍNÁME: ŠLA DO DĚTSKÉHO DOMOVA PRO SVÉHO DEVÍTIMĚSÍČNÍHO SYNA: PAK SE STALO NĚCO, CO NIKDO NEČEKAL