„Dostal jsi byt od táty, musíš si ho odpracovat. Postarej se o starou babičku,“ řekla mi matka, když můj otčím odešel na druhý svět

Vdala se, když byly Honzíkovy pouhé tři roky. Z jejího nového manžela se vyklubal seriózní a bohatý muž. Od 80. let vedl vlastní firmu a přežil nejtěžší časy, aniž by zkrachoval.

Otčím nikdy nezdůrazňoval slova jako „jeho“ nebo „jeho dětí“. Všechno kupoval stejně a vždycky spravedlivě rozdával. Moje tchyně naopak řekla Honzovi:
„Neměla jsem tě rodit, jsi jako někdo jiný. Naše rodina je celá bílá, ale v tobě není nic našeho. Si stejný jako tvůj táta, černá ovce rodiny.“

Nevím, co Honza udělal špatně. Matku nikdy o nic nežádal a jeho nevlastní otec vydělával tolik peněz, že mu další dítě nemohlo ublížit. Ostatní děti od dětství kopírovaly matčino chování, takže od jeho sestry Olívie často slýchal, že není jejich skutečným bratrem, a bratr Karel jen souhlasil.

„Víš, v mé rodině není nikdo, kdo by byl mému nevlastnímu otci bližší než já“ řekl mi tehdy můj budoucí manžel.

Svojí tchyni jsem neměla ráda a když to šlo, ani jsem s ní nemluvila. Honzův život ji prostě nezajímal takže mě nezajímal její život. Jediný pokyn, který jsme od ní dostali, byl, že můžeme žít, kde chceme a jak chceme. Nehádali jsme se. Šli jsme do pronajatých bytů, nespoléhali jsme se na pomoc. Rok po našem rozloučení Honzův nevlastní otec náhle zemřel. Rodina se dlouho vzpamatovávala a on jako by věděl, že bude muset brzy odejít na onen svět. Než zemřel, vyřešil všechny papíry a sepsal svou závět.

Dům přenechal tchyni a každému dítěti dal dvoupokojový byt. Co se týče obchodu, nachystal papíry, které mají být otevřeny nejdříve za šest měsíců od jeho smrti. Moje sestra Olívie se rozkřičela, když zjistila, že můj manžel má také nárok na byt. Ale podle dokumentů byl náš. První tři měsíce jsme žili v klidu. A pak přišla moje tchyně.

„Vezměte k sobě tvojí nevlastní babičku,“ řekla.
„Proč zrovna já?“ Honza byl opravdu překvapený.
„Přestěhuji ji do tvého bytu, protože ji nemusím. Celý život jsem ji nenáviděla. Teď jí musím měnit i pleny…“

Olívie i Karel se odmítli starat o svou babičku, která po mrtvici už nemohla chodit. „Byt jsi zdědil po otci, musíš si ho odpracovat“ řekl bratr Karel.

Rozhodli jsme se s manželem, že babičku nenecháme na holičkách, a vzali jsme ji k sobě, promluvili jsme si. Je to vtipná žena, ukázalo se, že je společenská. Jednoho dne se svěřila, že můj Honza byl pro jejího syna vždycky jako rodina.

„Moje snacha Olívii a Karla hodně rozmazlovala“ stěžovala si babička. A vnoučata se o ni ani nezajímala. Babička překvapivě zvládala nejen každodenní život sama, ale také mi pomáhala například s vařením.

O několik měsíců později vyšlo najevo, že jsem převzal otčímův podnik.

„Babička bude bydlet se mnou“ řekla Olívie.

„Ne, bude bydlet se mnou!“ začal roztržku Karel.

„Proč si myslíte, že chci Honzíka opustit? Je mi s ním velmi dobře!“ Řekla stará žena a obchod pomalu začal přecházet na mého muže. Tchyně s Olívií se samozřejmě snažily mého Honzu o dědictví zažalovat, ale marně.

Všechno, co zdědili po otci, pomalu mizelo. Karel se dostal do nějakých potíží, musel svůj byt prodat. Vrátil se ke své matce. Olívie se vdala, měla dítě a po půl roce se rozvedla. Dala dítě matce a snaží se žít svůj život.

Babička zemřela a s manželem jsme při prohledávání jejích osobních věcí našli dopis od Honzova nevlastního otce:

„Mami, kdybych najednou odešel, žádám tě, abys zůstala s Honzou. Není to náš příbuzný, ale je to nejzodpovědnější a nejhodnější dítě. Upřímně tě prosím o odpuštění, že jsem Olívii a Karla nevychovával stejně.

 

PSALI JSME: V PLNÉM KVĚTU: CO DĚLAJÍ KVĚTINÁŘI S POKOJOVÝMI ROSTLINAMI, ABY PROMĚNILI OKENNÍ PARAPET V LETNÍ ZÁHON

PŘIPOMÍNÁME: TCHYNĚ NÁM DAROVALA NA SVATBU S JEJÍ STARŠÍ DCEROU ŽEHLIČKU, SVÉ MLADŠÍ DALA BYT. A TEĎ CHCE BYDLET U NÁS