Měla jsem trochu „dospělé“ dětství. Moje maminka pořad pracovala, byla učitelkou na univerzitě, kvůli čemuž dost času na svou dceru neměla. Tatínek pracoval v továrně, kvůli čemuž večer chtěl odpočinout, a ne věnovat čas svému dítěti.
Bylo mi osmnáct, a tehdy jsem se rozhodla, že se už můžu vdát, protože měla spolehlivého partnera. Když jsem to řekla své mamince, byla velice naštvaná. „Na koho mě necháváš,“ křičela mi máma.
Po krásné svatbě, maminka se rozhodla, že bude mi denně volat. Nebyla jsem proti tomu, ale potom chtěla, abych řešila její problémy. Neměla jsem kvůli tomu volný čas, a musela jsem k ní pravidelně jezdit a pomáhat.
Nějak zapomněla vypnout žehličku a propukl požár. Zapomene na konvici na sporáku apod. Kvůli tomu, že pořad pracovala, vůbec neuměla se starat o domácnost. Když tatínek odešel do důchodu, situace se zhoršila.
Maminka mi řekla, že začal pravidelně pit s kamarády. Jednou jsem se rozhodla jet domů. Viděla jsem veselého tatínka, ale byl stále v normálním stavu, ne tak, jak popisovala matka. Nechtěla jsem na něj křičet, rozhodla jsem se, že klidný rozhovor bude efektivnější.
Povídali jsme si a tatínek mi slíbil, že kvůli mně bude pít méně, a potom vůbec přestane. Ale mamince se to nelíbilo. Chtěla, abych udělala skandál, protože jinak by táta nic nepochopil.
Odjela jsem a telefonáty od matky mě stále znepokojují. Nevím, jak vysvětlit dospělé ženě, že by měla být schopna sama řešit své problémy. Můžete v takové situaci něco poradit?
PSALI JSME: NEDÁVNO JSME KOUPILI KUCHYŇSKÝ ROBOT NA VÝROČÍ MAMINKY: O TÝDEN POZDĚJI HO VIDĚLI V KUCHYNI DRUHÉ SNACHY