Lásku k životnímu stylu bez dětí jsem zdědila po své matce, což je ironie. Díky ženě, která mi dala život, nechci ani pomyslet na to, že bych měla vlastní dědice.
Je mi 54 let, mám skvělého manžela. A my dva si každý den našeho života užíváme plnými doušky. Ani on nechce mít děti, jsme přátelský pár a jsme rádi, že máme dost času pro sebe. Po dětech netoužíme.
Živě si pamatuji, jako by to bylo včera, na den, kdy po mě máma přišla uprostřed vyučování ve škole. Řekla:
„Chci, aby sis tento den navždy zapamatovala, bude pro nás obě důležitý, výjimečný. Strávíme jej sami, pouze já a ty, bez cizích lidí.“ Jsem tak nadšená! Po mámě se mi vždycky stýskalo, byla úžasná, ale trochu odtažitá. Pořád jsem čekala, až si na mě udělá čas, a teď se tak stalo! Dnes patří máma pouze mně, náš den je plný překvapení a radostí.
Až na to, že jsem tehdy nevěděla, že máma pro mě nechce žádné potěšení. Prostě se rozhodla, že mi ukáže svět, který jsem ještě neviděla, svět, který k nám není vždy laskavý. Ale začala něčím příjemným – snědli jsme zmrzlinu, dokonce jsme šli do kina. A pak mě vzala do neznámého domu a řekla, že mě chce s někým seznámit. Ani jsem si nestačila přečíst nápis na dveřích, když mě máma strčila do kanceláře.
„To je moje přítelkyně, jmenuje se paní Abramsová. Dává mi dobré rady a ve všem mě podporuje. Má důležitou práci, je terapeutkou. Každý týden spolu mluvíme, říkám jí, jak se cítím a čeho se bojím.“ Ta cizí žena se na mě dívala, jako by na něco čekala, a já ji nenáviděla. Jako by byla nebezpečná, a hlavně – protože tento den měl patřit mně a mé matce! Takový den jsem ještě neměla, a slíbila mi, že bude právě takový!
Teta se podívala na matku, přikývla a matka mi začala říkat divné věci. „Ty, má dcero, máš svou babičku velmi ráda, ale vůbec nevíš, jaká je to žena. Chová se, jako by na tebe byla milá, ale není to pravda. Ke mně, své vlastní dceři, se tak nechovala. Chovala se krutě a chladně, vždycky se chovala jako sobec. Nepamatuji si, že by byla milující a laskavou matkou, o jaké všechny děti sní.“ Moje matka mi vyprávěla příběhy z dětství. Třeba to, jak s bratrem zůstávali sami doma, zatímco máma chodila po svých. A pak se rozvedla s jejím otcem, mým dědečkem, a nechtěla vychovávat své vlastní děti sama.
Myslel jsem, že mi něco uniká. Koneckonců babička byla skutečná babička, laskavá a milující. Byla s ní taková legrace! Ze všeho nejvíc jsem čekal na víkend. Zůstávala jsem u babičky přes noc a dělaly jsme různé věci! Četli jsme si pohádky pod peřinou s baterkou, tančili a vystřihovali papírové sněhové vločky, modelovali a pekli koblihy, oblékali se do nejrůznějších historických oblečků, babička jich měla plnou skříň.
A teď jsem seděla vedle matky, poslouchala její vyprávění a nechápala, proč je ta samá babička na mě tak hodná a na matku tak zlá. Přemýšlela jsem o tom a moje matka a její terapeutka se na mě dívaly a na něco čekaly. Nechápala jsem, proč na mě tak upřeně zírají. Máma najednou zmlkla a odešla z místnosti. A já tam zůstala sedět a nevěděla, jestli ji mám následovat, nebo jestli si máma na chvíli odskočila.
Nyní promluvila paní Abramsová: „Tvá matka se rozvádí s tvým otcem,“ oznámila, „žijí spolu už deset let a celých těch deset let byla tvá matka nešťastná.“ V hlavě mi vířila jediná otázka „Jak mi teď bude?“ Ale terapeutka si dala na čas, aby mi to vysvětlila, říkala mi, jak je máma unavená. Jak těžké pro ni bylo být dobrou manželkou a matkou zároveň.
Vzpomněla jsem si, jak se moje matka doma neustále zlobila, jak křičela, mlátila talíři a plakala. Často se před námi zamykala ve vedlejším pokoji, vzlykala a říkala, že už mě a táty má plné zuby. Jak se zeptala, kdy začne mít také svůj vlastní život.
Svou matku jsem plně pochopila až mnohem později, asi 20 let po tomto příběhu. Koneckonců byla vdaná sotva dokončila střední školu. Neměla čas žít svůj vlastní život, radovat se a najít si své koníčky. V pátém roce manželství se objevila moje starší sestra, o pár let později já – a maminka se o nás starala na úkor svých vlastních tužeb. Dlužila tátovi, dlužila nám a šetřila jen na své vlastní touhy.
Všechno mi to vysvětlil cizí člověk, zatímco máma čekala venku. A pak se mě zeptala, jak se cítím. Nechtěla jsem mluvit o pocitech se ženou, která mě právě připravila o matku i o lásku.
A nyní, téměř po půl století, jsem stále nemám děti. Při tom rozhovoru jsem si uvědomila, že mámy děti nepotřebují, nejsou jim k ničemu. A já se nechystám stejným způsobem umlátit nádobí a nechat dceru v terapeutické ordinaci.
S manželem žijeme spolu a já si často říkám, jestli jsme si neměli pořídit dítě. Možná jsme si náš klidný a šťastný čas nezasloužili? Koneckonců máma, která mě opustila kvůli tátovi, která mě nechala v kanceláři s cizí tetou a odešla do vlastního života, mi začala volat častěji, když jsem vyrostla. A celou dobu se ptala, kdy budeme mít dítě. Ale já jsem nechtěla rodit. Alespoň ne proto, abych udělal radost své matce.
PSALI JSME: JAK ROZDÍL V RŮSTU MEZI ŽENOU A MUŽEM OVLIVŇUJE HARMONICKÝ VZTAH
PŘIPOMÍNÁME: BACULKA SI VZALA ŠTÍHLÉHO FEŠÁKA: CO SE S PÁREM STALO O ŠEST LET POZDĚJI