„Že ti není hanba: Nemáš vlastní děti a teď nechceš pomoci sestřenici“

Neustále mě srovnávali s mou sestřenicí. Natalii jsem ale z celého srdce nenáviděla.

– Natálie se dobře učí, pomáhá mi s domácími pracemi a je milá a pilná. A ty se chceš celý den pouze hrát, – řekla babička.

– Natálie pomáhá mamince a respektuje ji. Včera mi přinesla koláč. Dovedeš si představit, že je ve tvém věku, ale upekla ho sama. Také myje nádobí a utírá prach, – řekla maminka.

– Natálie se stane ekonomkou. To je ale profese! A ty? Copak budeš designovat ty?

– To je nápad!

I táta se mi vysmál.

Po maturitě jsem začala pracovat v médiích a moje sestra jako manažerka v nějaké malé kanceláři.

– Natalia má práci, sedí na jednom místě a dostává plat. A ty se pohybuješ po zemích jako křeček v kolečku, – říkala mi matka.

Mlčela jsem. Brzy jsem si koupila byt a odstěhovala se od rodičů a pak se mi začalo žít lépe, protože jsem nemusela poslouchat ty neustálé výčitky. Pak jsem si pořídila auto, udělala pár oprav, odjela na dovolenou na Kypr a Natalie se mi už neozvala.

Pracovala jsem na částečný úvazek v několika agenturách, takže jsem měla dobrý plat. Po další služební cestě jsem navštívila rodiče, abych zjistila, jak se daří mé sestřenici.

Babička jí koupila jednopokojový byt. Natalie se vdala, odešla z práce a začala se věnovat mateřským povinnostem. Moji příbuzní si mysleli, že je na dobré cestě, zatímco já se svou svobodou a kariérou zůstanu starou pannou.

Natalie měla děti každý rok. Jednopokojový byt se jí samozřejmě stal těsným – babička jí dala dvoupokojový byt. Když se Natalii narodila třetí dcera, její manžel si sbalil kufry a rozloučil se s ní. Ve svých 32 letech žila z mizerných peněz a na všem šetřila. Za tu dobu jsem já vyměnila auto, koupila dům na venkově a dostala se na manažerskou pozici.

– Dej Natálii své auto, má děti, které musí všude vozit. Můžeš si přeci vydělat na další, – řekla babička.

– Jak to? Pracuji, šetřím, auto mi nikdo jen tak nedá.

– Netlač na pilu, pro Natálii je to těžké, když je sama se třemi dětmi. Ona potřebuje auto víc než ty.

– Babi, jestli chceš získat auto pro svou Natálku, tak mě z toho vynech, já mám jiné plány. Měla přemýšlet hlavou, místo toho, aby měla děti jen tak s někým.

Nazvali mě sobcem. To je dobrý příklad. Měla veškerou pomoc, kterou potřebovala, a já jsem všechno dělala sama. Proč bych měla obětovat vlastní pohodlí? Zatímco jsem o tom přemýšlela, někdo mi zavolal. Byla to moje sestřenice:

– Slyšela jsem, že sis pořídila nové auto. Můžu si vzít to staré? Půjdu do práce a vrátím ti to. Budu přeci vozit i tvé synovce. Pomoz mi postarat se o ně. Nemáš vlastní děti, musíš se postarat o moje.

– Musím? Nikomu nic nedlužím. Je mi líto, ale musím říct ne.

Pro jednou mě podpořila i moje matka. Vždy byla ke své neteři loajální, ale tentokrát to babička zjevně přehnala.

– Pohádala jsem se se sestřenicí kvůli autu. Už jsme jí dávali peníze na byt, to stačí, řekla.

Zatímco jsme se o tom bavili, zavolala mi sestra mojí matky:

– Nestydíte se? Měli byste pomáhat matkám s mnoha dětmi! Sama jsi děti neporodila a své sestřenici nechceš pomáhat. Ty sobecký parchante!

Zablokovala jsem všechna jejich čísla a rozhodla se přerušit komunikaci. Natálie může mít i 10 dětí, je to její věc. A v mém životě platí pouze mé pravidla.

PSALI JSME: NECHÁPU PROČ SE VŠICHNI ROZHODLI LITOVAT ROZVEDENÉ ŽENY S DĚTMI

PŘIPOMÍNÁME: DÍVKA ZJISTILA, ŽE JE ADOPTOVANÁ A NEHLEDALA SVÉ BIOLOGICKÉ BRATRY ZBYTEČNĚ: PÁTRÁNÍ VEDLO K OBJEVU ŠESTKRÁT LEPŠÍMU