Ve svých téměř 80 letech paní Dagmar nikoho neměla: dcera, zeť a vnuk odešli do nebe. A tady poprvé za rok někdo jí nečekaně zazvonil

– Dobré ráno zlato! Všechno nejlepší. – Moje matka si sedla na okraj mé postele a hladila mě po hlavě. – Ty jsi už dospělý. Všechno nejlepší k narozeninám, Pavle. Moje matka mě políbila na tvář a dala mi krabici.

– Díky, mami! – políbil jsem ji a ona odešla z mého pokoje. Dnes, 17. června, mi bylo 17 let. Podíval jsem se uvnitř krabičky a byl jsem překvapen. Byl tam nový telefon. O tom se mi ani nesnilo! Před dvěma týdny, při běhání v parku, jsem ztratil svůj starý telefon. A dva týdny bez internetu dnes jsou jako noční můra. Nyní musím obnovit všechna čísla a zavolat svým přátelům.

– Pavle, volala mi babička – z kuchyně se ozval hlas mé matky – volali ti prosím na staré číslo. Zavolej jí zpět.- Dobře, mami.

Vzpomínal jsem si na číslo babičky 7158 nebo 5871? Zkusím 7158.

Paní Dagma se dožila úctyhodného věku ve starém domě na okraji vesnice.

– Brzy mi bude 80 let. Proč vůbec žiju? Je to zbytečný. Ovdověla jsme před 10 lety. A před rokem zemřeli moje dcera, zeť a patnáctiletý vnuk Pavel při autonehodě- paní Dagmar, jako obvykle, povídala si sama se sebou.

– Kdo mě potřebuje? Žádná rodina. Žádní příbuzní.

Sousedé mě radí přestěhovat se do města, je tma velký být dcery. Musím tam ale sedět sama? Na lidi bych se dívala pouze z balkonu. A tady je čerstvý vzduch. Kuřata. Sousedé, které jsou pro mě jako příbuzní, žijeme spolu celý život.

Telefon zazvonil na stole. Byl dárek od dcery. Paní Dagmar nabíjela zařízení, i když jí už dávno nikdo nevolal. Už rok mlčel a pak najednou zavolal. Číslo není známo.

– Ahoj babičko, ahoj! – znělo z telefonu. – Omlouvám se, že jsem tím dlouho nevolal. Toto je moje nové číslo. Někde jsem ztratil svůj telefon. Máma mi řekla, abych ti zavolal, máš chvílí?

Paní Dagmar byla v šoku a posadila se na pohovku.

-Pavle, vnuku, jsi to ty? – ptala se babička. – Samozřejmě, že jsem to já! Kdo jiný by ti dnes ještě volal?. – Ano, omlouvám se, že jsem tě už dávno nenavštěvoval.

– Pavle, jak se tam máš? – Paní Dagmar začala brečet.

„Neplač. Mám tady zkoušky. Jakmile s tím skončím a rozhodnu se, kam mám dát přihlášky, tak hned přijedu za tebou. Moc mi chyběly tvé koláče.

– Pavle, díky že jsi mi zavolal. Pokud budeš mít čas, tak mi zavolejte znovu.

Babička plakala dál.

– Chceš, abych ti volal každý den? Zavolám ti zítra. Ahoj!

Dnes je babička nějaká zvláštní. Neřekla mi nic k narozeninám. Jen plakala. Asi mám jí volat každý den.

Pavel složil zkoušky. Každý večer volal babičce a mluvil s ní. Mluvil o maturitě. O maturitním plese. Babička, která svého vnuka dříve ráda učila, teď jen mlčela a jen vzdychala.

– Mami, přišel jsem! – Pavel šel do koupelny umýt si ruce. Z kuchyně se ozval nespokojený hlas mé matky.
– Pavle, všichni chápeme, že jsi zaneprázdněn. Ale proč jsi nezavolal babičce? Zůstala sama. Volá mi a stěžuje si, že jsi na ni zapomněl.

– Co že?! – Pavel se vrátil do kuchyně.

– Mami, volám jí každý den. Zavoláme jí a promluvíme si ve třech. Pavel vytočil číslo své babičky uložené v telefonu.

– Dobrý den! Babičko Jitko! Vysvětlete mi a mé matce, proč říkáte, že vám nevolám?

– Pavle, promiň. Až třetí den jsem si uvědomila, že vytočil sis špatné číslo. Nemohla jsem se ti přiznat a odmítnout alespoň tu iluzi štěstí. Z iluze, že moje rodina žije.

Týden později paní Dagmar upekla koláče. A Pavel a jeho rodiče přijeli do vesnice, aby se setkali s jeho novou babičkou.

PSALI JSME: ALENA SCHILLEROVÁ PROZRADILA, KDE VEZME PENÍZE NA VYPLÁCENÍ NOVÝCH DÁVEK: ČÁSTKA NA NOVÉ DÁVKY ČINÍ 40 MILIARD KČ

PŘIPOMÍNÁME: ŠETŘENÍ NÁKUPU PŘEDRAŽENÝCH RESPIRÁTORŮ POKRAČOVAT NEBUDE: POLICIE UVEDLA DŮVODY, PROČ VYŠETŘOVÁNÍ ZASTAVILA