To nedělní ráno jsem si navždy zapamatovala. Právě jsme se probudili, ještě jsme byly rozespalí v pyžamech a potulovali se po domě, když zazvonil zvonek. Maminka přišla ke dveřím a zeptala se, kdo je tam. Stála jsem vedle ní, když otevřela dveře.
„Mami“, zvolala na starou ženu, která čekala ve vchodu.
Babička byla velmi stará, shrbená. Vedle ní držel cizí muž košík a tašku.
„Už jsem si s ní užil dost života, a teď mi ji vezměte,“ zamumlal muž podrážděně. Na pozvání dál nereagoval, otočil se a zmizel.
Později jsem pochopila, proč nastala tak zvláštní situace. Ta stará žena byla ve skutečnosti moje vlastní babička. A muž, který zmizel, byl bratr mé matky.
Jaký spor jim zabránil vidět se dříve, nevím, a není to moje věc. Realita byla následující: babička žila ve svém domě na vesnici, jak byla zvyklá, nechtěla měnit svůj život. Matčin bratr o nic neusiloval, žil jako obvykle v domě svých rodičů. Dokud byla babička schopná, byla doma žena v domácnosti a všechno bylo v pořádku. Postupem času však její vidění sláblo a síla už nebyla ta co dříve. Syn byl zase závislý na alkoholu.
Matka neustále pendlovala mezi městským bytem a otcovským domem a prosila matku, aby se k ní nastěhovala. Stejně jako ona, se může léčit ve městě a s očima ještě také není nic ztracené, pořád může jít na operaci.
Můj strýc babičku otravoval tak dlouho, dokud mi při další návštěvě neřekla, že chápe dceřiny podlé úmysly. Chce ji s pomocí lékařů odvést do nebe nebo do léčebny a chce si dům vzít pro sebe. A strýc potřebuje dům sám, protože maminka si už vydělala na byt ve městě.
Není to fér, babička mojí matku odcizila a řekla jí, aby se nevracela.
Máma se nechtěla vnucovat. Zkrátila to:
„Pokud si to rozmyslíš, adresu znáš.“ A odešla.
Babička teď stála sama v naší kuchyni.
Babička poté řekla, že se bratrovi podařilo prodat dům i pozemek dohromady. Zůstaly jí jen osobní věci, které si přinesla s sebou. Syn propil celý dům a ona se neměla, kam vrátit.
Máma byla v šoku – část jejího života byla pryč. Od jabloně, kterou zasadila jako dívka, až po oblíbené čajové konvičky.
Můj tatínek přinesl z garáže postýlku, řekl, dočasně, pak koupíme pohovku. Ale babička vytáhla z tašky peřinu, udělala si pohodlí a odmítla gauč.
V průběhu let úplně ztratila zrak, takže mě nikdy neviděla. Pořád se té malé dotýkala, sahala jí na uši, hladila ji po nose, vzdychala. Žila s námi 15 let a každý den čekala na svého syna. Ale kde ho hledat, když není doma? Kam mohl jít?
Nikdy se nedočkala, dokonce i těsně před smrtí plakala.
PSALI JSME: BRZY RÁNO NA PRAHU JEHO DOMU STÁLA CIZINKA A DRŽELA V RUKOU BATOLE: TAK SE U MUŽE OBJEVIL NEČEKANÝ SYN
PŘIPOMÍNÁME: „JSI ŠPATNÁ MATKA, JE ÚŽASNÉ, ŽE MÁŠ TAK DOBŘE VYCHOVANÍ DĚTÍ“: TATO SLOVÁ JSEM POKAŽDÉ SLYŠELA OD TCHYNĚ