Rodiče patnáctiletého chlapce byli pozváni do školy, protože odmítl vynést smetí. Co udělal jeho otec

„Zítra jsme pozváni do školy,“ řekla unavená manželka.

„Co se stalo?“ ptám se.

„Tvůj syn je opět vinen! Zavolala ředitelka a řekla, že vyhodil popelnici z okna školy. Možná půjdeš do školy?“ dívá se mi do očí.

„Samozřejmě, že půjdu!“ souhlasím …

Se synem jdeme do ředitelny. Zastavím ho v kanceláři sekretářky a jdu do ředitelny. Sedí tam pět lidí. Ředitelka se usmívá chladným úsměvem. Představuji se. Pozdravuje mě velmi laskavě a žádá mě, abych pozval svého syna.

„Proč?“ jsem překvapen.

„Aby nám řekl, jak mohl udělat tak strašný čin!“ je nespokojená a začíná se vztekat.

„Nikam nepůjde! Zatím nevím, co udělal! Prosím, bez vašich verdiktů,“ beru situaci do svých rukou. Nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat. „Už jsem poslouchal jeho verzi. Teď mi řekněte, co se stalo.“ Zdá se, že mě ředitelka neslyší: „Prosím, pozvěte sem vašeho syna a posaďte se!“

Zavírám dveře. Syn zůstává v kanceláři sekretářky. Tuto situaci znám. Chce zařídit soud. Ředitelka je slabý člověk. Dokážu si představit, kolik soudů bylo v její ředitelně. A kolik zlomených dětských duší odtud vyšlo. Tuto metodu dobře znám. Člověk je postaven před všechny. Už je obviněn. Trest je již dávno vynesen. Ale nyní toho člověka musí zlomit a zničit, aby už nikdy nemohl jít proti systému. Stanul před soudem. Malý člověk, který se ještě nenaučil bránit.

A za tímto účelem jsou pozváni rodiče. Sedí speciálně vedle nich, přímo před jejich vlastní dítě. Poté začíná výslech. A při každé odpovědi se ředitelka dívá rodičům do očí: „Podívejte se na něj! Jak to vůbec mohlo přijít na mysl?!“ A rodiče budou poslušně kývat hlavou a souhlasit. A tak se dopouštějí zrady. Co může dítěti ublížit ještě víc, když ho jeho příbuzní veřejně zradí?

Chci, aby bylo jasné, že nechci sedět a diskutovat o svém synovi.

„Pozvala jste mě do školy. Buďte tak laskavá, vysvětlete mi důvod,“ dívám se jí přímo do očí. Ředitelka chce znovu pozvat mého syna do ředitelny. S tím je vše jasné.

Obracím se na třídní učitelku a ptám se jí, co se stalo. Ona na mě nervózně křičí: „Požádala jsem ho, aby vynesl smetí! Odmítl mě a já jsem ho zavřela v třídě! Vyhodil odpadky oknem!“

Dívám se na všechny: „Proč zavíráte mého syna v třídě?!“ Učitelka mrká. Už začínám být naštvaný: „Proč musí můj syn ve škole vynášet odpadky? Možná poslat do školy komisi? Možná nemáte uklízečku nebo někoho, kdo za to má plat?!“

„Možná si poslechneme verzi vašeho syna?!“ je slyšet hlas jediného muže.

„Kdo jste?“ ptám se ho.

„Jsem učitel na této škole! Jsem člen pedagogické rady!“ odpovídá.

„Tak pozvěme moje a jeho přátele! Jeho trenéry ze sportovní školy a sousedy! To bude moje pedagogická rada! A pak budeme všechny poslouchat.“

Všichni zmlkli. Obracím se na ředitelku: „Chtěla jste zařídit soud?! To nepůjde, ani to nezkoušejte! Znám dobře zákony! Taková pravidla neexistují ani ve vašem školním zákoně! Nechovejte se jako vlastník této instituce! Byla jste najata, abyste učila. A budeme vychovávat sami!“

Práskl jsem dveřma. Šachy a mat. Objímám svého syna a jdeme s ním domů. „Slibuji, že tě už nebudou zvát do školy,“ říká mi. Jsem s touto situací spokojený. Dovolila mi ubránit své dítě. Je to důležité pro nás oba. Své slovo dodržel. Už jsme nebyli pozváni do školy. Celá škola mu záviděla. A stačilo jen nezradit a bránit své dítě …

PSALI JSME: ŠKOLÁKA VYHODILI Z VYUČOVÁNÍ: KDYŽ MATKA ZJISTILA DŮVOD, BYLA NA ŠKOLU NAŠTVANÁ

PŘIPOMÍNÁME: ŠKOLA ZAKÁZALA CHLAPCŮM NOSIT V HORKU KRAŤASY: OBLÉKLI SI SUKNĚ